Co bych chtěla stihnout v roce 2016/ What I would like to achieve in 2016

Jelikož má loňská předsevzetí měla veliký úspěch a většinu z nich jsem splnila, chtěla bych si letos dát další předsevzetí, klidně i maličká. Pořád musím mít nějaký cíl za kterým jít. A že letos bude hodně věcí, hodně zážitků, které mě čekají.

Since last year´s resolutions were such a big success. I fullfilled most of them. I would like to make some more this year. Even the small ones. I need some goal to reach. And this year there are going to be many things and experiences I have to manage!

1.) Nebát se zapojovat do debat o nepříjemných tématech. Nebrblat si svoje názory pod vousy a říct je všem nahlas, i když to bude znamenat nadávky a nepříjemnosti.
Not to be scared to participate in unpleasant discussions. Don´t keep my oppinions for myself and tell them aloud even thought it would mean troubles.

2.) Nechat si udělat tetování.

To get a tattoo.

3.) Už opravdu zhubnout a žít zdravěji!
I have to lose some weight and live a healthlier life!

4.) Udělat vlastní domácí pečený čaj.
To make my own home made "baked tea".

5.) Změnit image. Alespoň trošku.
To change my image. At least a little.

6.) Naučit se letos alespoň 600 znaků kanji.
To learn at least 600 kanji signs.

7.) Splnit všechny předměty ve škole.
To pass all exams at school.

8.)Neupadat tak snadno do depresí. A když do nich náhodou upadnu, tak jimi neubližovat ostatním.
Not to get depressed so easily. And when I get depressed I want to not to hurt anyone.

9.) Spát v Japonsku pod širákem. (Nebo spíš kdekoliv)

To sleep under the stars in Japan (or anywhere else).

 

10.) A vlastně v tom Japonsku přežít, neztratit se, užít si to tam a přijít na to, kam v životě směřuju.
Well, survive in Japan would be great! Not to get lost, enjoy it and find out where I am heading in my life.

11.) Opravdu pomoci alespoň jednomu člověku.
To truly help someone.

12.) Najít pochopení a toleranci i pro "hloupé" a "nenávistné" názory. Pokud chci, aby někdo našel pochopení pro mě, musím já najít pochopení pro něj.
To be understanding of "stupid" od "hateful" oppinins. If I want the others to understand me, I have to understand them as well.

13.) Konečně začít pracovat na knize nebo komixu (nejlépe to obojí spojit).
Finally begin to work at my book or comic (or at fusion of those two).

14.) Udělat alespoň jeden cosplay.
To make at least one cosplay.

15.) Udělat nějakou fakt bombovou fotku!
To take a breathtaking photo!

16.) Poslat víc pohledů, dopisů a balíčků
To send more postcards, letters and packages.

17.) Smát se víc a rozesmívat ostatní.
To laug more and to make others laugh.

18.) Udělat Petra šťastným.
To make Petr happy.

19.) Udělat Ferdu šťastným
To make Ferda happy.

20.) Žít šťastně.
To live happily.

Nikdy nezveřejněné fotky / Never published photos

Snažím se víc fotit, ale bohužel nenacházím inspiraci. A když jí náhodou najdu, nejsem schopna jí převést do reality nebo se tomu ani nepřibližuje a já pak sedím nad takovým fotografickým nedochůdčetem a nevím co s ním. A tak fotím jen tak, co se namane. Lidé mi většinou pózovat nechtějí, tak fotím krajinky a zvířata (nebo zvířata v krajince). Nebo občas udělám pár fotek z výletů, což bych měla dělat častěji - když tu teď zpětně projíždím fotky vzpomínám si i na malé detaily, které se k tomu momentu vážou. Jsem šťastná, že jsem to všechno mohla prožít.
Takže sem dávám všemožnou směs fotek z léta a podzimu, které jsem sem chtěla dát a pak jsem je sem nedala (jako většinu věcí, co jsem rozpracovala). Ale dělají mi radost.

I am trying to take more photos but I have no inspiration. And when I got some inspiration I am not able to turn it into a real photo or it doesn´t fit the image I have in my head. And so I just sit there with half-done photo and I don´t know what to do. So I take photos of whatever I want to. People don´t want to pose for me so I just take photos of the nature or the animals (or the animals in the nature). Or sometimes I take some photos during the trips for which I am gratelful now, I should do it more. Now, when I look at those photos I remember every little detail that is bounded with the moment. I am happy that I could live those moments.
So I am posting here some various photos from summer and autumn which were supposed to be posted here but then I forgot about it. But they make me happy anyway.

Tady bydlí Pánbůh/ Here lives the Lord

(Kruh)

A jsme tři / And now there are three of us

Kdo by byl kdy řekl, že něco (spíš někdo) tak maličký může změnit svět tak moc. I když jen maličký mikrokosmos dvou lidí. Je tak drouboučký, že se vejde do dlaně, ale i tak už je to obr - když jsme si ho přinesli, byl jenom taková roztřesená kulička, která by se vešla snad i do krabičky od sirek. Hrozně rád se láduje dobrůtkami, hromadí si je (stejně jako každý právný křeček) a pro kousek salátu by snad skočil i salto vazd. A pro jeho roztomilá korálková očka, kulatá ouška a mrňavé pacičky bychom zase skočili salto vzad my. Každý den prozkoumá o kousek světa víc, prožije nové dobrodružství - i když nám můžou připadat fádní a obyčejná. Ale i malé věci jsou neobyčejné, stejně jako on. Náš měkkoučký oživlý muffin - Ferda :)

Who would ever say that something (well...more like someone) so tiny could change the world so much. Even though it is only a small universe of two people. He is so tiny that he can fit in your palm, but he is already a giant - when we brought him home, he was just a fluffy ball that could fit in a box of matches. He loves to stuff himself with goodies, he gathers them (as every other hamster) and for a piece of salad he would do a perfect backflip. On the other hand we would do a backflip for his black-beaded eyes, round ears and cute paws. Every day he discovers another part of the world. Every day he experiences a new adventure - it might look ordinary to us. But even the small things are extraordinary, just like him. Our living soft muffin - Ferda :)

Polibek a Dotek / Kiss and Touch

Jako malé skřivánčí zobnutí na krku,
když proplížíš se chodbou,
když mě sevřeš v objetí,
tak širokém, že se do něj vejde všechna láska světa,
a přeci tak malém,
že se do něj vejdu jen já.

Like a small peck of a skylark on my neck,
when you sneak through the hallway,
when you embrace me,
and your hug is that wide,
it could include all the love in the world,
yet so small,
it could only include me.


Zmatený dotek horkých rtů,
kterým hledáš cestu ze zlých snů,
ztracený v tmavě modré dálce,
kam můj šepot nedolehne.
A přec jsi tak blízko,
 že cítím mořský vzduch světů,
odkud jsi právě unikl.

Confused touch of the warm lips,
through which you seek your way from nightmares,
lost in dark blue distance,
where my whicpers couldn´t reach your ears.
And still you are so close,
I can feel the ocean breeze of the worlds,
you just escaped from.

Vroucné políbení do vlasů,
kdy do mě tím jedním malým dotekem,
hřejivým vydechnutím ,
vléváš život, myšlenku,
jako jej kdysi někdo vtiskl Pandoře.
V tom drobném okamžiku,
v tom křehkém gestu,
jako bys namaloval obraz od Gustava Klimta,
jen bez zlata,
místo barev tlukot srdce
a chvějící se víčka,
zpod kterých se dere ven to,
co chtěla bych zpodobnit
na tisíce pláten
a ta ti vložit do náprsní kapsy oblíbené košile,
abys nezapomněl.
Abys věděl.
Fervid kiss in my hair,
when with that one, small touch,
warming breath out,
you pour a life, thought, inside of me,
like sameone once did it with Pandora.
In this tiny moment,
in this fragile gesture,
it feels like you would have painted a painting by Gustav Klimt,
without gold,
instead of colours using a heartbeat and a tremble of an eyelids,
from beneath which escapes the picture
I would like to depict,
depict on thousands of canvases
and put those in the chest pocket of your favourite shirt,
so that you would not forget.
So that you would know.

20 věcí, co mi v poslední době udělalo radost / 20 things that made me happy recently

Už se tu dlouho nic neobjevilo a jelikož je venku krásně a já cítím, jak se do mě vlévá "léto", tak se s vámi chci podělit o trochu optimismu, kterým teď překvapivě (vzhledem ke zkouškovému) srším. Hlavně se na tenhle článek zase podívám, až mi bude na nic a uvědomím si, že je tu spousta malých věcí, které mi dělaly (a dělají) radost. Mimo to jsem se rozhodla své články psát dvojjazyčně - dozvěděla jsem se totiž, že na můj blog občas zavítá i můj penfriend Shingo a jelikož stojí google translator za starou bačkoru, tak si na takový "překladač" zahraju sama. Už jsem anglicky nepsala celkem dlouho (myslím takhle veřejně), takže mi promiňte moje hrubky a případné nepřesnosti...

It has been a long time since I posted something at this blog. Since it is really nice outside and I feel like there is a "summer"  flowing through my veins, I would like to share a little piece of my optimism that I (in spite of having "pre-exam time") have. But most importantely, when I feel under the weather again, I will look at this article of mine and I will realize that there is a lot of small things that made (and stil make) me happy. And by the way I decided to write my "blog posts" in english as well - I found out that my penfriend Shingo sometimes visits my blog! And because google translator sucks, I will become "translator" myself! It has been a while since I last wrote in english  (I mean in "public"), so I am sorry for all the mistakes...

1.) Slyšela jsem mamku smát se do telefonu.

     I heard my mum laugh in the phone.

2.) Venku to krásně voní. Ráno zemitě, v poledne ako rozpálené chodníky a večer obilím a teplým vánkem.

It smells so nice outsie. In the morning it smells like clay, in the noon it smells like hot pavements and in the evening it smells like grain and warm breeze.

3.) Petrovi konečně přijde figurka Mikasy! Čekal na ní rok, zabrali mu jí na celnici a i když jsem z toho ze začátku moc radost neměla, nakonec jsem ráda, že se jí konečně dočká.

Petr will finally get his Mikasa figure! He has been waiting for her for a whole year, it got stuck at custom house and even though I wasn´t happy about it in the beggining, now I am happy that his waiting will end soon.

4.) Koupila jsem si semínka a zasadila je. Zatím se jim vede krásně!

I bought some seeds and planted them.So far they are doing well!

5.) A mým ostatním kytičkám se taky daří skvěle. Všechny mi znovu rozkvetly. Tedy krom rukoly, ta je jenom den ode dne větší.(I když mi už jednou málem umřela - nechala jsem jí bez vody celý víkend)

And my other flowers are doing well too. They bloomed once again. Except the rocket, it is just growing bigger and bigger every day.(Even thought it almost died when I left it without water for a whole weekend)

6.) A dostala jsem kytici chrysantémek! (bohužel ty růžové už uvadly)

And I got a boquet of little chrysantemum flowers! (sadly the pink ones has already faded)

7.) A dostala jsem se na jednoobor japonštiny, yahoo! Příští rok ze mě bude zase prvák.

I got accepted to "single" japanese language at university, yahoo! I am going to be a freshman next year again.

8.) Konečně jsem si poslechla dvě nová alba od Three Days Grace. A zjistila jsem, že se mi pořád jejich hudba hrozně líbí.

Finally I listened to two "new" albums by Three Days Grace. And I found out that I still love their music.

9.) Dostala jsem dopis od mojí nejmilejší kamarádky Mollyse...s tou nejrozkošnější pletenou lamičkou (nevyfotila jsem jí, protože je moc plachá). Podívejte se na to nádherné písmo...Mollys je prostě skvělá.

A got a letter from my best beloved friend Molly...with the most cute knitted llama in the world (I didn´t take a photo of her since she is really shy). Just...look at this cute handwritins...Molly is such a sweetheart.

10.) Byli jsme v zoo, autem (přesně tak, celé jsem to odřídila). Bylo nádherně, široko daleko nikdo, dali jsme si nanuka a mangustičky a charzy nám krásně pózovaly.

We went to zoo...by car (yes I drove all the way). It was so nice outside, no people around, we had an ice cream and mangooses and charzas were posing so nicely for us.

11.) Začala jsem pracovat na zbraních pro Tracer. Ještě je an nich hodně práce, ale budou nakonec svítit!

I started working on Tracer guns. There is still a long way to go, but in the end...they will be glowing!

 

12.) Dokončila jsem komix "Jeden průměrný den pana Tučňáka". Teď nám visí na lednici.

I finished a short comic called "One ordinary day in mr. Penguin´s life". Right now it is hanging at our fridge door.

 

14.) Konečně je dost teplo an to, abych mohla nosit všechny ty šaty, které jsem si nakoupila po sekáčích.

Finally, it is warm enough for me to wear all those dresses that I bought in Second Hand shops.

15.) A dostala jsem brigádu, yay!

And I god a part-time job, yay!

16.) A po htozně dlouhé době jsem zase něco kreslila. Už jsem úplně zapomněla, jaká to může být zábava^^

And after a looong time I finally draw  (and painted) something. I almost forget how great it is. ^^

17.) Udělala jsem si obří tabulku japonské gramatiky a cítím se teď hrozně chytře.

I made a huge summary of japanese grammar and now I feel really clever.

18.) Začala jsem číst knihu, kterou jsem si chtěla přečíst už hrozně dlouho. Napsal jí óe Kenzaburó a jmenuje se "Soukromá záležitost". Je to sice hrozně depka, ale mám radost z toho, že jsem si našla čas na to, si jí přečíst.

I started reading a book by Óe Kenzaburou called "Personal matter" that I have wanted to read for a long time. Even though the book is depressing I am still happy that I found some time for reading it.

19.) Přečetla jsem pár kanji v openingu anime Parasyte a přišla jsem si chytrá ještě víc!

I managed to read some of the kanji in Parasyte anime opening and I feel even more clever!

 

20.) Jsem moc šťastná, že si na sebe s Petrem děláme víc času...že si najdeme čas na věci, které nám přišly nepodstatné. Že se smějeme naprostým hloupostem, pošťuchujeme se a jsme rádi jenom za to, že se máme. Že je nám spolu tak krásně, jako už dlouho nebylo. Že se v nás něco krásně změnilo.

I am really happy that we have more time for each other with Petr. That we are able to find time for some things that seemed to be unimportant to us. That we laugh at all the silly jokes, that we are teasing each other and that we are simply glad that we have each other. That we feel the best in a a long time. That something changed in us...in the most beautiful way.

"Kdy ses stala expertem na japonskou literaturu?" - "Včera"

Hrozně jsem na tomhle blogu chtěla udržet standart alespoň čtyř článků měsíčně. Hah, to se asi nepovede. Od Animnefestu toho bylo tak nějak moc a mám pocit, že ještě bude. Jsem nemocná. Failnula jsem přijímačky. Přípravu na další přijímačky nestíhám. Asi jsem nalítla podvodníkovi, kterýmu jsem zaplatila za část cosplaye a on mi nepošle nic. Zítra píšu japonštinu a ani mě nestresuje, že to neumím. Místo toho hraju Bloodborne a Smite a vlastně dělám všechno, jen ne učení na zkoušky. Nějak jsem na spoustu věcí rezignovala, hrozně jsem se spoustou věcí unavila. Říká dvacetiletá, haha! Vlastně ani nevím, o čem psát, protože se v mém životě krom nakupování v sekáči, ležení a učení a dělání konin nic pořádnýho neděje. Vlastně jsem byla na food festivalu, tak o tom bych mohla jednou napsat. I když v tuhle chvíli už vím, že nenapíšu. Fuuuu.
Chci si jít nafotit cosplay, ale ani se nemůžu přesvědčit, že bych měla jít, oblíknout se do toho a vláčet foťák pár metrů před barák na koleje. Chjo. Za chvíli budu línná si dojít i pro to conjee do lednice. Jo, uvařila jsem congee a jím ho jenom já, protože Sempai by do toho nešťouchnul ani klackem, aby to po něm neskočilo.
Držte mi palce, ať ěm ěnco přinutí vylízt z mojí nory...

Můj první Animefest

Tak a je to za námi. Animefest 2015 - můj první Animefest (je to docela ostuda, protože jsem takový Advíkový matador, ale Animefest jsem zanedbávala). Každopádně, byl to obrovský zážitek. A teď, pár dní poté, když už se prach usadil, když je bordel v bytě sklizen a cosplay schován ve sklepě, je ten nejvhodnější čas na to, celé si to sesumírovat.

Předanimefestová panika

Proč tu nic není? Důvodů je hned několik.
V sobotu se mi rozbil notebook. Dneska už ho mám doma, spravený, čistý, krásný, hebký. Nepřehřívá se, neseká...ale nemám v něm nic. Za svůj šestiletý život byl můj počítač už třikrát nemilosrdně vymazán. Vždycky jsem to přežila, přežiju to i teď, ale přišla jsem o všechny svoje drahocenné fotky, písničky, filmy. Jsem chronický anti-zálohovač, takže mám zase velké fň. Přišla jsem i o svoje těžce vydobyté slovníky, programy na úpravy videí, photoshop...no, bude to ještě chvilku trvat, než bude Taťána (tak se můj notebook jmenuje) zase ve formě. Ale dostala novou klávesnici, kde jsou písmenka u sebe blíž, takže už mi do ní nebudou tolik padat drobky.
A krom toho se blíží Animefest, na který jsem si koupila lístek v naivní představě, že stihnu dodělat cosplaye. Je to za týden a já nemám ani fň, výrobu zbraní jsem vzdala úplně (nebo spíš odsunula na Advík), tak snad se povede alespoň ten zbytek. Momentálně je to v té vtipné fázi, kdy jsme se Sempaiem vyrobili "figurínu" mých nohou a ty nohy teď leží v předsíni jako půlka ožralýho člověka, co usnula na cestě domů. Ale po Animefestu sem určitě napíšu.
Jinak Sempai má v sobotu narozeniny, ale slavíme je už dneska. Připravila jsem pro něj boží dárky (spíš super zabalený a opravdu si myslím, že to balení je BOŽÍ). Tak to sem vyfotím a dám taky. Teď čekáme na pizzu (jelikož do cosplaye jsem zhubnula extrémní prací na něm), dáme si dort, co jsem udělala a bude to super.
Mějte se krásně a makejte na cosplayích!!!

Rukolka season already???

Takovýhle krásný pan housenka na mě čekal před třemi dny po příchodu domů. Z tohohle obrázku můžete usoudit dvě věci - že jsem vášnivým pěstitelem rukoly a že mám ráda Cyanide and Happiness (pro ty, co pana housenku neznají, tak se podívejte zde):

Udělalo mi to neskutečnou radost, tak jsem se s vámi musela podělit o to, jak se Sempai šikovný a jak na mě myslí, abych nebyla smutná, když se vrátím zmlácená ze školy.Zmlácená až na buněčnou úroveň přidáváním nekonečných japonských koncovek. Ale pan housenka mě rozesměje vždycky, když se na něj podívám (a když se potěším nad tím, jak krásně mi rukola roste). A když jsem tu u svých zahrádkářských úspěchů - podruhé mi vykvetla bazalka! Už to vypadalo, že je s ní konec, že se nevzpamatuje, ale po přesazení se vzchopila, znovu vyrostla a vykvetla. Zkouším nasušit lístky, abych měla domácí koření (ano, doteď jsem ji měla jako "rostlinného mazlíčka"). A rozkvetla mi podruhé i kytička neznámého původu a druhu, kterou jsem dostala po Vánocích. Ono já ty kytičky mám místo zvířat. Kdyby to bylo na mě, tak máme králíka, shibu a pravděpodobně i straku. Ale zatím nemůžeme mít nic, tak pokaždé, když zatoužím po mazlíčkovi, tak se mi pořídí kytka. Za dva týdny je Flora, to bude moje zhouba. Dneska jsem si z Baumaxu málem odnesla meduňku. Vždyť ta ani není koření a k jídlu nesušená není dobrá! Ale tak krásně voní!
Dneska jsem si dala od cosplaye chvíli oraz. Sempai totiž potřeboval do školy nafotit svůj projekt na keramiku. Spousta z vás určitě zná "poro" zvířátka z League of Legends. Sempai si je přetvořil trochu podle svého a udělal jich celou rodinku, která dneska šla na výlet do jarní přírody. Vyhrabali se z listí po dlouhém zimním spánku, posnídali sedmikrásky, tatínek přinesl mamince kytici, protože jí má moc rád. Vozili synáčka na chlupatých zádech, lezli po stromech, Tatínek a junior rošťácky snědli mamince věneček, který si upletla na ozdobu. Zatím nemám fotky upravené, ale abyste měli představu...

Tak snad i vy si užíváte sluníčka a jara ^^

Noc s Andersenem 2015 - Do Japonska a zase zpátky

Musím konstatovat dvě věci, které si v tuhle pozdní noční dobu uvědomuji (píši tento článek v jednu ráno) - že jsem jako zpomalený film a sova k tomu. Zpomalená sova. Noc s Andersenem byla minulý pátek a já o tom pořád nenapsala a přitom to byla největší událost posledních týdnů!Přiznám se, že tenhle týden jsem na blog neměla ani pomyšlení, pracuju na cosplayi, ráda bych ho dodělala do Animefestu. Ale teď k samotné Noci...

Pro ty z vás, kdo nevědí, co je Noc s Andersenem - jedná se o každoroční akci knihoven. Úkolem Noci s Andersenem je přiblížit dětem svět čtení, rozvíjet jejich představivost, na chvíli je odtrhnout od počítačů, pomoci jim zažít nějaké nevšední dobrodružství s knihou v ruce, Já sama jsem takhle před 11 lety přišla na Noc s Andersenem, jako malé pískle nadšené čtením...a letos jsem přišla jako pomocnice, která má děti ke čtení přivést. A jelikož jsem svým nadšením pro Japonsko (nečekaně) proslavená, zvolilo se za letošní téma Japonsko - jeho pohádky, legendy a kultura. S paní knihovnicí jsme akci pečlivě připravovaly, ale jelikož na Japonsko jsem já ten "odborník", tak jsem měla spoustu věcí v rukou i já sama. Přiznávám - měla jsem hrozný nervy. Ono je něco jiného povídat třídě dospělých lidí a třídě dětí, které nechápou spoustu vtípků, které nemůžete zavalit hromadami "důležito - zajímavých" informací...což mně, giganticky ukecanému člověku činí problém. Ale celé to dopadlo moc krásně :)
P.S. Ne všechny fotky v článku jsou moje, jelikož jsem si před začátkem focení ťápla na objektiv a 90% fotek jsem tak měla zaostřených na tu ťápotu - alias fotky na fň.

Utrpení nenažraného člověka

"Ja zomieram" jak by řekla kamarádka Bóši v půlce hodiny japonštiny. Fakt mám pocit, že zhořím (a zdrojem je zřejmě ochromující bolest mých svalů). Víte jak jsem říkala, že chci žít zdravěji? Tahle myšlenka se přetransformovala do "potřebuju za měsíc zhubnout a mít zadek jako z oceli (nebo aspoň hliníku)". Proč? Jelikož zima na mě zapracovala. I když nenažraní lidé si vždycky musí najít nějakou výmluvu, jako zimu, léto, sklon zemský osy...pro to, aby odůvodnili to, že jim špeček leze přes kalhoty. A já přiznávám: JSEM ŠPEKATÁ, PROTOŽE ŽERU JAKO PRASE. A to se změní! Nebo už se mění...teda...aspoň si to myslím. Za měsíc je Animefest. Nejenom, že nemám dodělaný cosplay ani z půlky, ale...prostě se do něj nevejdu. A když vejdu tak mám zadek rozteklej až na lýtkách...no, není to krásný na pohled a už ani náhodou an pohmat (i když doufám, že mi na animefestu nikdo na zadek sahat nebude. Tudíž jsem nasadila prasácké tempo cvičení a svůj jídelníček jsem radikálně změnila - už týden jsem neměla pizzu, asi můj rekord. Vlastně ani brambůrky, čokoládu, pečivo...a do toho cvičím jako blázen (vím, že se to nemá přehánět, ale já razím takové heslo, za které by mě každý fitness trenér zlískal - dokud to pořádně nebolí, tak to nezabírá a i pak se musí jet). A i když nevím, jestli to zvládnu, tak tady máte pár věcí, které jsem si za těch pár dní "protrpěla"...

1.) I když svého přítele miluji, v tomhle je to s ním těžký. On má totiž opačnej problém (můj vysněnej) - cpe se, ale je jak tyčka. A tak, když jsem za ním dneska přijela a viděla tam ty brambůrky, čokolády, čokopiškoty, bonbony...a v lednici salsa a koupený sýrový nachos. Byl to boj. Bolest. Pot. Slzy. Sempai a jeho věta "Vždyť ale držíš dietu", když jsem po něčem sahala. Přemýšlela jsem, jestli bych z vlastních slin s trochou vanilkového aromatu mohla udělat pudink. Ne, nemohla.

2.) Strašně mi chybí konzistence pečiva. Ne chuť, ta je mi putna, ale prostě ta křupavá konzistence, enbo naopak ta neopakovatelně chlebově mazlavá. Ale já místo toho jím jenom MOKROU zeleninu. Jak já toužím po něčem suchým. Asi sežeru houbu na mytí nádobí.

3.) Užívám si olizování věcí. Protože olizovat není to samý co jíst. Koupila jsem si kokosový olej na obličej, ale pořád si ho mažu jenom na rty, abych aspoň cítila tu kokosovou chuť. Olizuju příbory, protože chutnají hezky železně. Vždycky jsem říkala, že sýrová omáčka u nás na intru chutná jako omítka. *pohled na lahodnou zeď*

4.) Všude čtu o nějakých dietách a kdykoliv přijde na to, co můžete za den sníst, jenom zařvu: ,,To je ale kurňa málo!", a převrátím stůl.

5.) Propadám panice, protože vím, že to trvá hrozně dlouho, než člověk zhubne. A taky vím, že chci ještě v životě jíst něco jinýho než papriky a kuskus. Ale bojím se, že nebudu moct a budu do konce života odkázaná jenom na olizování...

Demotivace

Dneska ráno jsem se probudila a byla jsem hrozně demotivovaná. Demotivovaná k tomu dělat cokoliv. S pocitem, že cokoliv udělám nikdo neocení. Naštvaná na svět, unavená, vzteklá, smutná, utrápená. Toužím po tom, aby mě někdo obdivoval, aby někdo ocenil to, co dělám...asi jako všichni. Nejhorší na tom je, že vím, že nemůžu lidi přinutit, ale i tak hrozně moc chci, aby těch lidí, co vidí mou práci bylo víc. Někdy kvůli tomu brečím, někdy mám chuť všechno rozbít a schoulit se do klubíčka. Je hrozný mít obrovský ambice, ego jako hrom a být neschopní. A pak si říkat, že přece tak neschopní nejste, ale uvědomovat si, že stejně nedosahujete toho, čeho byste chtěli. I když do školy makám, nejde to tak, jak potřebuju. I když na cosplayi makám, nikdy nebude tak dobrý jako v Americe...jako kdekoliv jinde, i když jsem do toho narvala tolik peněz, nikdo si o mě ani kolo neopře, aby to kolo nezrezlo od nicotnosti. Někdo udělá cosplay a všichni jsou z něj odvaření a obdivují ho...já dělám cosplay už tři roky a nezajímám nikoho i když se zlepšuju...bolí to. Sice ne tolik jako zlomený srdce a noha, ale bolí. Dělám fotky, ale přijde mi, že nikdy nepřijdu s dost dobrým nápadem, s dost dobrou technikou a úpravou, že si všichni myslí, že jsem šmudla se zrcadlovkou...a i kdyby si to nemysleli oni, myslím si to já. Měla bych mít radost z ostatních lidí na flickru, ale kdykoliv tam kliknu, vidím někoho milionkrát lepšího než já a cítím se zase jak za živa pohřbená. Píšu na blog, říkala jsem si, že to budu dělat hlavně pro sebe, ale zase to dělám spíš pro ostatní...protože můj život není tak zajímavý, jako když jsem psala předchozí blog... Snad to zase brzo přejde a zase najdu chuť na to všechny ty věci dělat...

30 Day Anime Challenge 2/3

Je to pořád 30 day anime challenge když netrvá 30 dní? Neměla bych to pojmenovat nějak jinak? Něco jako prokrastinačně melancholické flákání nad anime rozdělené do tří článků? A je to vůbec zajímavé, když se mi tam pořád opakují jedny a ty samé postavy a anime? HELL YES! Teda alespoň pro mě. Musím při tom namáhat své zakrnělé mozkové buňky, protože prohrabat se těmi hromady shitu, co jsem kdy viděla je opravdu výzva.

30 Day Anime Challenge 1/3

Hahá! Jelikož bych zřejmě nikdy nezvládla vydat 30 článků za sebou (a hlavně by některé byly žalostně krátké), rozhodla jsem se udělat slavný 30 day anime challenge...na tři části. Jelikož anime opět přicházím na chuť, tak je to docela tématické. A i když tu spousta čtenářů anime neholduje, může to brát třeba jako inspiraci, až jim dojdou všechny hrané seriály a nezbyde jim nic jiného, než koukat na anime (což se asi nestane, protože Game of Thrones určitě poběží ještě příštích deset let). A tenhle článek bude plný gifů...prostě proto, že se mi gify hrozně líbí!

P.S. Upozorňuju na možné gifové a textové spoilery!

Workshop japonských sladkostí - jeden večer slazený ankem

Chodit na japonštinu, krom toho, že vás všichni mají za největšího inteligenta, je i to, že všechno s Japonskem spojené (a v Olomouci se odehrávající) máte jako na dlani. A březen je už tradičně doba, kdy nám začíná Japonské jaro - letos s motivem smrti (ale není to díky bohu žádná depka). Jaro už opravdu vystrkuje růžky, venku je nádherně, zimní únava mizí (aby přišla jarní únava) a já se těším na nové věci, které mě čekají. A jelikož se snažím překonávat svou lenost, rozhodla jsem se Japonského jara využít naplno. Sice mě teď trochu mrzí, že jsem si nekoupila celoměsíční permanentku, ale což...příští rok už nebudu váhat! Ještě mě toho čeká hodně, ale včera jsem byla na workshopu japonských sladkostí a bylo to boží! Jako velký hipster jsem si tam vzala foťák (se kterým jsem tam zapatlaná od těsta vypadala dost pitomě), takže jsem vám to mohla všechno hezky zdokumentovat. Je to veselé, roztomilé a hlavně sladké!

Jak jsem tenhle týden překonávala strach

Tenhle týden jsem zkusila hodně nových věcí. Jak víte, zkouším překonávat strach a zkoušení nových věcí k tomu určitě patří. Strach ze zklamání, z toho, že jsem vyhodila hromadu peněz pro nic, z mluvení před novými spolužáky, z jízdy autem s novými světly. A všechno jsem to zvládla, tak se s vámi můžu o tyhle zkušenosti podělit (i když jsou to takové každodenní pakárny). A krom zvládání strachu mě konečně po dloooouhé době opouští smutná zimní nálada a těším se na nové věci. Žel bohu jsem se teď nedostala k focení (jenom jsem si vyfotila progress cosplaye, ten sem taky dám). Mám hromadu nápadů, které chci zpracovat. Jinak právě jsem dostala prvních sto shlédnutí na Flickru, takže jsem z toho šťastná jako blecha a asi si dám něco dobrýho za odměnu (P.S. Předsevzetí se zdravým životním stylem žalostně projíždím.

Jen tak...

Jen vám tu chci napsat takovou věc, která je tisíckrát omílaná, takže už jste asi unavení z toho jí poslouchat, ale stejně vám ji napíšu. To snad kdyby byla pro někoho trochu světlejším paprskem, který projde skrz závěsy v jeho či její hlavě.
Stojíte za něco.
Vlastně za hrozně moc.
Když si myslíte, že ne, jste na omylu, protože zjistíte, že vás tajně někdo obdivuje. Klidně i pro nějakou malou věc, kterou nepokládáte za důležitou, ale tomu člověku přijde skvělá. A většinou se to prostě nedozvíte, protože se nezeptáte a ten člověk nenajde odvahu vám to říct.
A je hloupost, že na vás nikomu nezáleží.
Protože záleží. Ale zase to nevidíte, protože to možná ani vidět nechcete, nebo přes ten smutek v hlavě, přes ty zamlžený oči to vidět nemůžete. I když se můžete sebevíc rozhádat s rodičema, bude jim na vás záležet. I když budete mít pocit, že si s nikým nerozumíte, vždycky tu bude někdo, kdo se najednou vynoří a vy zjistíte, že to za to nevzdávání se stálo. A to, že se cítíte hrozně sami teď neznamená, že to tak bude i zítra. Tak to do toho zítřka vydržte.

A i když vám přijde, že ten smutek a bolest nebere konce, tak to taky není pravda.
Protože ono i když se vám ten čas hrozně vleče, tak to nikdy není napořád. Opravdu to tak dlouho netrvá, věřte mi. Říkáte si, jaký má smysl žít, když je taková většina vašeho života. Což je taky hloupost. Aby to byla většina, muselo by to být třeba 40 let v kuse. To si asi neumíte ani představit, protože jste sotva v půlce týhle cesty. A nikdy to není v kuse, A rok je ve vašem životě nakonec toho času docela málo...

Ale to hlavní, co třeba pomáhá mě...
Když to překonáte, když to vydržíte, když  vám zůstane ještě trochu síly na to se nadechnout...
Tak je pak nádherný pocit vědět, že jste silní.
Silnější než jste si mysleli.

Proč miluju sekáče...část první z milionu

Už jsem vám říkala, že jeden z důvodů, proč miluju život v Olomouci je koncentrace sekáčů na kilometr čtvereční? Ne? Tak teď to víte. V žádném městě, snad ani v Praze jsem neviděla tolik sekáčů vedle sebe, až tady. Což je moje spása i zhouba. Miluju nakupování oblečení. Originálních kousků. Levně (spíš mi ani nic jiného moc nezbývá). Má zhouba je to z toho důvodu, že i přes ty nízké ceny nakupuji tolik, že už ty částky nejsou malé (můj momentální MAXIMÁLNÍ rozpočet na oblečení je měsíčně 200 korun...za což by si spousta lidí nekoupila ani rukavice). A další věc - náš byt je žalostně malý. Tedy malý je pro dva lidi přiměřeně, ale žalostně vzhledem k mé touze nakupovat v sekáčích. Přiznávám se, že přinést si domů krásný kousek oblečení je pro mě podobný obal na nervy jako pro některé lidi sladké nebo kouření. Tudíž asi tušíte, že jsem toho nejvíc nasbírala během zkouškového. Za každou zkoušku jeden kousek. Musím pochválit Sempaie že tuhle mojí "úchylku" nese statečně. Musí snášet mé uzurpování ve společné skříni a především vždycky nějak překousnout to, že když jdeme do města, tak obejdeme i sekáče (já ho na oplátku nechávám hrát Personu, která se zase příčí mně). Co mě neskutečně mrzí je to, že tuhle "vášeň" nesdílí se mnou - nemá věci ze sekáče rád...vlastně nemá rád ani ten styl oblečení, který si kupuju, protože si většinou odnáším ty nejšílenější nebo nejvíc "retro" kousky..ale je statečný. Krom sekáčů jsou pak mým dalším morem bleší trhy a ebay. V poslední době...vlastně hlavně ten ebay. Jelikož mi nikdo nepíše dopisy, tak mi dělají alespoň radost balíčky v poště. Takže i doplňky z tohoto magického internetového království tvoří nedílnou část mého šatníku.
 Každopádně, dneska jsem byla doma (hrdině bojuju s nemocí) a byla jsem tak zmožená děláním věcí do školy, že jsem se  trochu upravila a vyzkoušela pár módních kreací ze sekáčových věcí. Omlouvám se předem všem fotografům, protože používat zrcadlovku na selfie fotky v zrcadle je na "přesdržku". Plus mám špinavý zrcadlo (pokoušet se zaprášený zrcadlo vyčistit vlněným svetrem nebyl nejlepší nápad...). A krom toho máme v chodbě tmu jak v pytli, takže v zájmu toho, aby bylo něco vidět, jsem musela nastavit vyšší ISO a čas uzávěrky...což s mýma olšovýma rukama znamená 90% mázlých fotek, Jo a ještě promiňte za ty rámy zrcadla a uřízlé končetiny a děsivou photoshopovou úpravu ve stylu instagramu:D (když mně se to líbí:D)

Katy Perry: Prismatic Tour v Praze....dojmy, postřehy a názory

Jak ěnkteří z vás víte, v pondělí do naší malé zemičky zavítala Katy Perry se svou megalomanskou show. A ano, já a Sempai jsme tam byli! Nemáme sice žádné ilustrační fotografie krom té výše, ale ani mě to nijak nemrzí. Když si vezmu, že kluk vedle mě celou show natáčel na mobil a celou dobu se ani nepodíval na podium, tak mi to přijde jako docela smutný telefonní záznam za ty peníze (a to nepočítám ten promarněný zážitek). A jelikož tenhle koncert budu muset za měsíc recenzovat do školy, tak si tady i pro sebe (a samozřejmě i pro vás) zesumíruju, co se mi líbilo, co ne, v čem to moje očekávání splnilo a v čem naopak zklamalo (i když těch kladů je rozhodně víc). Tak pojďme na to!

Paichichin Flickr

Olééé!Tak, jelikož už toho "art shitu"mám docela dost, rozhodla jsem se sebrat odvahu (protože chci být odvážnější podle svého nového předsevzetí) a založila jsem si flickr, yaaaay! Takže pokud se vám moje fotky líbí, neváhejte se tam občas podívat, přidat si mě tam do přátel (nebo nějaké té obdobě toho na flickru) a sdílejte (to je mé zbožné přání:D) ^^

                                                               Paichichin Flickr

Samofotografové, obdivuji vás

Máte jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A je to ÚŽASNÝ nápad. Úplně se vidíte ve výstavních síních New Yorku. Je to hluboká, krásná, něžná myšlenka, kterou chcete přeměnit ve fotografii. A pak skončíte v lese s černou držkou a zjišťujete, že to focení vlastně není až zas taková sranda. V tomhle článku plného naturalistických popisů a vulgarit (já vás varovala) vám popíšu můj první pokus o uměleckou fotku sama sebe...tedy spíše tu cestu, která vedla k jejímu pořízení. Upřímně si myslím, že velice podobně probíhá většina sebefocení (a proto budu psát tento článek velice autentickým stylem, abyste se s tím utrpením mohli sžít).

Paichichina předsevzetí

Vždycky jsem si myslela, že focení je sranda. Easy peasy lemon squeezy. A pak přišlo focení ve tmě a já jsem zjistila, že je to vlastně docela dost těžký. Vlastně s mýma olšovýma rukama je to extrémně těžký. Takže z návštěvy čajovny mám všehovšudy šest fotek, z toho tři máznutý. Ale je to pokrok a musíme se radovat i z malých věcí, no ne? Chtěla jsem vám sem napsat o mém úžasném dobrodružství s Mollysem, ale to udělám, až dostanu nějaké fotky (třeba venčení Aishi). Takové zážitky si zaslouží pořádné články! A taky jsem začala přemýšlet o tom, že si založím flickr. V notebooku už se mi hromadí "art shit" (tak tomu říká Sempai) a ráda bych se o něj podělila se světem. Jen na to musím nqjít odvahu...a to je jedno z mých předsevzetí...zkusím vám v tomhle článku vypsat, jak si (se zpožděním) přeju, abych se změnila v tomhle roce a třeba...to bude pro někoho inspirací:) (všimli jste si jak se od něčeho úplně jiného dostanu zase někam do neznáma? Jak tu začnu mluvit o čajce (která byla boží mimochodem) a pak skončím u předsevzetí? Fň, na konec článku o tý ajce ještě něco řeknu...aby se neřeklo).

Paper mache - kamarád každého cosplayera

Dneska jsem si po nějaké době dala cosplay vyráběcí den (vím, že vám asi přijde, že nedělám nic jiného, než že vyrábím cosplaye, ale mám po zkouškovém a učení se snažím vyhýbat jak nejvíc to jde - rozumějte, dokud se učit nemusím, tak nebudu:D). Každopádně, dneska jsem si užila tu část výroby cosplaye, kterou mám absolutně nejradši a to práci s "paper mache". Je to levná a účinná technika na výrobu...snad úplně všech možných doplňků nejen ke cosplayi ale i třeba do bytu (když na youtube pohledáte, tak najdete videa lidí, co s pomocí této techniky (a samozřejmě ještě pár dalších postupů) vyrábí sochy všech možných tvarů. Ačkoliv jsem s touhle technikou pracovala už ve školce, dlouho jsem na ní zapomínala a teď je to nejenom můj nejmilejší způsob relaxace ale také základ pro většinu mých cosplayů. Abyste rozuměli - nedoporučuju paper mache na výrobu všeho a sám o sobě taky úplné zázraky neudělá, ale i tak mě překvapuje, že ho nepoužívá víc lidí. Vím, že tu v tomhle článku neučiním světový objev, ale možná tuhle techniku aspoň trochu připomenu nebo uvedu v podvědomí, protože podle mě se s ní dají dělat super věci.
P.S. Ještě než začneme se článkem, tak se chci omluvit za kvalitu fotek. Zapomněla jsem si přenastavit zdroj světla a proto je většina fotek taková depresivní a...a jedna fotka je brutálně mázlá, ale toho jsem si všimla až ve chvíli, kdy jsem už všechno uklidila a všechno měla hotové. A...pokud čekáte něco poetického, tak se asi nedočkáte. Je to článek v podstatě o ničem...jenom o jedné z nejzákladnějších technik, na které vlastně nic zvláštního není - jen jsem se chtěla podělit o pár svých poznatků.

Dlouhá cesta domů

Námět na tenhle článěk jsem měla v hlavě už delší dobu, právě když jsem náhodou narazila na japonskou verzi Country Road z filmu Mimi wo sumaseba (je to mimochodem moc hezký film, taková křehká, úsměvná záležitost od studia Ghibli o dospívání a hledání toho správného směru a cesty životem). A opět se mi připomněl, když jsem seděla ve vlaku a jela "domů".

7 kruhů cosplayerova tvůrčího pekla

Kdyby byl Dante Alighieri cosplayer, tak by o tomhle určitě napsal!

Grow from your scars

There is still some life inside

I když se všechno zdá černé, zešedlé, nemusí to tak být. Vždycky někde hluboko, tam, kam nikdo nedohlédne potichu tepe život a jenom čeká na impuls, který mu dovolí rozlít se do světa.

Modrá liška

Tak...tohle jsem já. Nejsem modrá, vlastně nejsem ani liška. Ale stejně jako se říká, že jste jen tak staří, jak se cítíte, já uznávám to, že když se cítíte být třeba puntíkovaným slonem, tak jím klidně můžete být. Já si jednoduše jako ta modrá liška přijdu.
Před šesti lety, když jsem četla Jantarové kukátko od Philipa Pullmana, začala jsem přemýšlet, jak by asi vypadal můj daemon (zhruba ve zkratce - vaše duše zhmotněná do zvířete, které se ustálí až momentě, když dospějete) a jako první mě tehdy napadla právě liška. Asi to byl nějaký impuls z hlubin mého podvědomí, ale právě takové bývají nejsprávnější. Lišky dokáží být neskutečně věrné, přátelské a hravé. Dravé, divoké, ale i mazlivé. Ochočená liška v sobě snoubí to nejlepší z psa a to nejlepší z toho, čím psi kdysi dávno byli. Nakonec...nikdy se nedá ochočit úplně, neustále potřebuje volnost a nesnese, když jí někdo táhne na vodítku směrem, kam ona nechce. A to jsem já. Neumím žít v kleci, čas, který trávím zavřená pak musím vynahradit cestováním, touláním. Stejně jako ty zrzavé potvůrky jsem ráda sama, určuji si čas běhu věcí, ale s tím, ke komu přilnu, už zůstanu a beru ho jako "člena velice malé smečky", A jelikož je smečku potřeba bránit, beru tuhle zodpovědnost na sebe a bojuji vším, co mám. Tady asi ve mě začíná ta "divoká část". I když v některých věcech vím, že jsem až moc "měkká" a "humánní", jsou tu situace a myšlenky, ve kterých se projevuje něco, co sama dost dobře neumím popsat, ale odůvodňuji si tím spoustu svých reakcí a chování. V mnoha ohledech v sobě stále cítím tu "zvířecí" část, kterou ať se snažím jakkoliv, tak nedokážu potlačit.
A proč modrá? Modré je barva nebe, mořských vln, pomněnek, svobody, víry, naděje. Lišky sice obyčejně létat neumí a plavání moc neholdují, ale mohou ve svém kožíšku nosit připomínku těch krásných věcí.