Jen tak...

Jen vám tu chci napsat takovou věc, která je tisíckrát omílaná, takže už jste asi unavení z toho jí poslouchat, ale stejně vám ji napíšu. To snad kdyby byla pro někoho trochu světlejším paprskem, který projde skrz závěsy v jeho či její hlavě.
Stojíte za něco.
Vlastně za hrozně moc.
Když si myslíte, že ne, jste na omylu, protože zjistíte, že vás tajně někdo obdivuje. Klidně i pro nějakou malou věc, kterou nepokládáte za důležitou, ale tomu člověku přijde skvělá. A většinou se to prostě nedozvíte, protože se nezeptáte a ten člověk nenajde odvahu vám to říct.
A je hloupost, že na vás nikomu nezáleží.
Protože záleží. Ale zase to nevidíte, protože to možná ani vidět nechcete, nebo přes ten smutek v hlavě, přes ty zamlžený oči to vidět nemůžete. I když se můžete sebevíc rozhádat s rodičema, bude jim na vás záležet. I když budete mít pocit, že si s nikým nerozumíte, vždycky tu bude někdo, kdo se najednou vynoří a vy zjistíte, že to za to nevzdávání se stálo. A to, že se cítíte hrozně sami teď neznamená, že to tak bude i zítra. Tak to do toho zítřka vydržte.

A i když vám přijde, že ten smutek a bolest nebere konce, tak to taky není pravda.
Protože ono i když se vám ten čas hrozně vleče, tak to nikdy není napořád. Opravdu to tak dlouho netrvá, věřte mi. Říkáte si, jaký má smysl žít, když je taková většina vašeho života. Což je taky hloupost. Aby to byla většina, muselo by to být třeba 40 let v kuse. To si asi neumíte ani představit, protože jste sotva v půlce týhle cesty. A nikdy to není v kuse, A rok je ve vašem životě nakonec toho času docela málo...

Ale to hlavní, co třeba pomáhá mě...
Když to překonáte, když to vydržíte, když  vám zůstane ještě trochu síly na to se nadechnout...
Tak je pak nádherný pocit vědět, že jste silní.
Silnější než jste si mysleli.