Dneska ráno jsem se probudila a byla jsem hrozně demotivovaná. Demotivovaná k tomu dělat cokoliv. S pocitem, že cokoliv udělám nikdo neocení. Naštvaná na svět, unavená, vzteklá, smutná, utrápená. Toužím po tom, aby mě někdo obdivoval, aby někdo ocenil to, co dělám...asi jako všichni. Nejhorší na tom je, že vím, že nemůžu lidi přinutit, ale i tak hrozně moc chci, aby těch lidí, co vidí mou práci bylo víc. Někdy kvůli tomu brečím, někdy mám chuť všechno rozbít a schoulit se do klubíčka. Je hrozný mít obrovský ambice, ego jako hrom a být neschopní. A pak si říkat, že přece tak neschopní nejste, ale uvědomovat si, že stejně nedosahujete toho, čeho byste chtěli. I když do školy makám, nejde to tak, jak potřebuju. I když na cosplayi makám, nikdy nebude tak dobrý jako v Americe...jako kdekoliv jinde, i když jsem do toho narvala tolik peněz, nikdo si o mě ani kolo neopře, aby to kolo nezrezlo od nicotnosti. Někdo udělá cosplay a všichni jsou z něj odvaření a obdivují ho...já dělám cosplay už tři roky a nezajímám nikoho i když se zlepšuju...bolí to. Sice ne tolik jako zlomený srdce a noha, ale bolí. Dělám fotky, ale přijde mi, že nikdy nepřijdu s dost dobrým nápadem, s dost dobrou technikou a úpravou, že si všichni myslí, že jsem šmudla se zrcadlovkou...a i kdyby si to nemysleli oni, myslím si to já. Měla bych mít radost z ostatních lidí na flickru, ale kdykoliv tam kliknu, vidím někoho milionkrát lepšího než já a cítím se zase jak za živa pohřbená. Píšu na blog, říkala jsem si, že to budu dělat hlavně pro sebe, ale zase to dělám spíš pro ostatní...protože můj život není tak zajímavý, jako když jsem psala předchozí blog... Snad to zase brzo přejde a zase najdu chuť na to všechny ty věci dělat...
Ahoj lištičko,
OdpovědětVymazatto je mi líto, že si teď procházíš smutným obdobím.
Ono je to složité, člověk by chtěl být stále lepší a lepší a občas si ani neuvědomuje, že v očích někoho jiného, je naprosto skvělý. Možná, že těch lidí nejsou tisíce, ale zato je to od nich upřímná radost z toho, co od tebe vidí. Neznám moc lidí, kteří by uměli psát tak, jako ty. A hrozně moc to obdivuju. Ze mě ta slova prostě nejdou, ačkoliv bych často chtěla. V příbězích, co jsi napsala je moře moudrosti a laskavosti. Mile se čtou. Jsou upřímné a vycházejí přímo z tebe, nepůsobí vykonstruovaně. To je myslím úžasný dar! A to nemluvím o tvých kresbách, které jsou přesně takové, jako tvá osobnost. Proto je mám moc ráda. S focením se netrap, pokud tě baví (a já vím že baví), dosáhneš toho, co budeš chtít. Jenom vytrvat, chce to čas. Máš spoustu talentu, jsi kreativní a hlavně, máš oči dokořán a srdce otevřené světu. A to je nejdůležitější.
A když už bude nejhůř, vzpomeň si na Světlý den, tedy Zítra :) .