Katy Perry: Prismatic Tour v Praze....dojmy, postřehy a názory

Jak ěnkteří z vás víte, v pondělí do naší malé zemičky zavítala Katy Perry se svou megalomanskou show. A ano, já a Sempai jsme tam byli! Nemáme sice žádné ilustrační fotografie krom té výše, ale ani mě to nijak nemrzí. Když si vezmu, že kluk vedle mě celou show natáčel na mobil a celou dobu se ani nepodíval na podium, tak mi to přijde jako docela smutný telefonní záznam za ty peníze (a to nepočítám ten promarněný zážitek). A jelikož tenhle koncert budu muset za měsíc recenzovat do školy, tak si tady i pro sebe (a samozřejmě i pro vás) zesumíruju, co se mi líbilo, co ne, v čem to moje očekávání splnilo a v čem naopak zklamalo (i když těch kladů je rozhodně víc). Tak pojďme na to!

Paichichin Flickr

Olééé!Tak, jelikož už toho "art shitu"mám docela dost, rozhodla jsem se sebrat odvahu (protože chci být odvážnější podle svého nového předsevzetí) a založila jsem si flickr, yaaaay! Takže pokud se vám moje fotky líbí, neváhejte se tam občas podívat, přidat si mě tam do přátel (nebo nějaké té obdobě toho na flickru) a sdílejte (to je mé zbožné přání:D) ^^

                                                               Paichichin Flickr

Samofotografové, obdivuji vás

Máte jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A je to ÚŽASNÝ nápad. Úplně se vidíte ve výstavních síních New Yorku. Je to hluboká, krásná, něžná myšlenka, kterou chcete přeměnit ve fotografii. A pak skončíte v lese s černou držkou a zjišťujete, že to focení vlastně není až zas taková sranda. V tomhle článku plného naturalistických popisů a vulgarit (já vás varovala) vám popíšu můj první pokus o uměleckou fotku sama sebe...tedy spíše tu cestu, která vedla k jejímu pořízení. Upřímně si myslím, že velice podobně probíhá většina sebefocení (a proto budu psát tento článek velice autentickým stylem, abyste se s tím utrpením mohli sžít).

Paichichina předsevzetí

Vždycky jsem si myslela, že focení je sranda. Easy peasy lemon squeezy. A pak přišlo focení ve tmě a já jsem zjistila, že je to vlastně docela dost těžký. Vlastně s mýma olšovýma rukama je to extrémně těžký. Takže z návštěvy čajovny mám všehovšudy šest fotek, z toho tři máznutý. Ale je to pokrok a musíme se radovat i z malých věcí, no ne? Chtěla jsem vám sem napsat o mém úžasném dobrodružství s Mollysem, ale to udělám, až dostanu nějaké fotky (třeba venčení Aishi). Takové zážitky si zaslouží pořádné články! A taky jsem začala přemýšlet o tom, že si založím flickr. V notebooku už se mi hromadí "art shit" (tak tomu říká Sempai) a ráda bych se o něj podělila se světem. Jen na to musím nqjít odvahu...a to je jedno z mých předsevzetí...zkusím vám v tomhle článku vypsat, jak si (se zpožděním) přeju, abych se změnila v tomhle roce a třeba...to bude pro někoho inspirací:) (všimli jste si jak se od něčeho úplně jiného dostanu zase někam do neznáma? Jak tu začnu mluvit o čajce (která byla boží mimochodem) a pak skončím u předsevzetí? Fň, na konec článku o tý ajce ještě něco řeknu...aby se neřeklo).

Paper mache - kamarád každého cosplayera

Dneska jsem si po nějaké době dala cosplay vyráběcí den (vím, že vám asi přijde, že nedělám nic jiného, než že vyrábím cosplaye, ale mám po zkouškovém a učení se snažím vyhýbat jak nejvíc to jde - rozumějte, dokud se učit nemusím, tak nebudu:D). Každopádně, dneska jsem si užila tu část výroby cosplaye, kterou mám absolutně nejradši a to práci s "paper mache". Je to levná a účinná technika na výrobu...snad úplně všech možných doplňků nejen ke cosplayi ale i třeba do bytu (když na youtube pohledáte, tak najdete videa lidí, co s pomocí této techniky (a samozřejmě ještě pár dalších postupů) vyrábí sochy všech možných tvarů. Ačkoliv jsem s touhle technikou pracovala už ve školce, dlouho jsem na ní zapomínala a teď je to nejenom můj nejmilejší způsob relaxace ale také základ pro většinu mých cosplayů. Abyste rozuměli - nedoporučuju paper mache na výrobu všeho a sám o sobě taky úplné zázraky neudělá, ale i tak mě překvapuje, že ho nepoužívá víc lidí. Vím, že tu v tomhle článku neučiním světový objev, ale možná tuhle techniku aspoň trochu připomenu nebo uvedu v podvědomí, protože podle mě se s ní dají dělat super věci.
P.S. Ještě než začneme se článkem, tak se chci omluvit za kvalitu fotek. Zapomněla jsem si přenastavit zdroj světla a proto je většina fotek taková depresivní a...a jedna fotka je brutálně mázlá, ale toho jsem si všimla až ve chvíli, kdy jsem už všechno uklidila a všechno měla hotové. A...pokud čekáte něco poetického, tak se asi nedočkáte. Je to článek v podstatě o ničem...jenom o jedné z nejzákladnějších technik, na které vlastně nic zvláštního není - jen jsem se chtěla podělit o pár svých poznatků.

Dlouhá cesta domů

Námět na tenhle článěk jsem měla v hlavě už delší dobu, právě když jsem náhodou narazila na japonskou verzi Country Road z filmu Mimi wo sumaseba (je to mimochodem moc hezký film, taková křehká, úsměvná záležitost od studia Ghibli o dospívání a hledání toho správného směru a cesty životem). A opět se mi připomněl, když jsem seděla ve vlaku a jela "domů".

7 kruhů cosplayerova tvůrčího pekla

Kdyby byl Dante Alighieri cosplayer, tak by o tomhle určitě napsal!