Dlouhá cesta domů

Námět na tenhle článěk jsem měla v hlavě už delší dobu, právě když jsem náhodou narazila na japonskou verzi Country Road z filmu Mimi wo sumaseba (je to mimochodem moc hezký film, taková křehká, úsměvná záležitost od studia Ghibli o dospívání a hledání toho správného směru a cesty životem). A opět se mi připomněl, když jsem seděla ve vlaku a jela "domů".
Úvozovky na konci odstavce tam nejsou myšleny špatně nebo zle. Jenom si tak trochu uvědomuju, že je pro mně hrozně těžké určit, kde to moje "doma je". Kam patřím. Jestli tam, kde jsem si pověsila klobouk nebo tam, kde jsem cvrnkala kuličky.
Zjišťuju, že spousta lidí kolem mě hledá odpověď na tuhle otázku. Na otázku kam patří. Jestli je to jejich místo právě tam, kde zrovna jsou, nebo někde úplně jinde. Já jsem tohle místo hledala posledních pět let a nevím, jestli jsem se dobrala odpovědi, ale zjistila jsem spoustu jiných podstatných věcí.
Hlavně jsem si díky tomu hledání uvědomila opravdu pojem osamění. Víte, ono většina cestovatelů sdílí jenom svoje nejhezčí a nejzajímavější zážitky, ale nikdy vám nikdo z nich neřekne, že byly chvíle, kdy se cítili opravdu sami. Je to tak asi se vším, co prezentujeme ostatním - málokdy ukážeme i tu stinnou stránku. A přitom tohle je věc, která spoustu lidí během jejich cest zavalí tak obrovskou měrou, že se už rozhodnou zůstat na jednom místě. Je to zvláštní směsice strachu a potřeby jistoty (který ale asi každý taky nemám). Na mě to poprvé neskutečně dolehlo po roce na střední.
Vždycky jsem mermomocí chtěla odejít z domova. Kvůli neshodám s rodiči, kvůli tomu, že v našem malém městečku je sotva jeden obchod. Zdálo se mi, že kdekoliv, i kdyby jenom o pár kilometrů dál, je tráva zelenější a že já tu zelenou barvu potřebuju nutně vidět. Že to "lepší" potřebuju poznat všemi smysly, protože život je moc krátký, než abych se zahrabala ve svém rodném městě. A tak jsem šla, roztáhla jsem křídla a odešla jsem do cizího města, co nejdál od toho "špatného". Věřila jsem, že tam, kde je víc lidí, budu mít větší šanci potkat někoho nového. Že ve městě, kde je víc než jedna knihovna, narazím na víc lidí, kteří budou sdílet mou lásku ke knížkám a pochopí mé názory. Problém je, že vždycky, když se podíváte na pohlednice z cest, ukazují vám jen tu hezkou část. Po roce jsem se dostala do bodu, kdy jsem zůstala sama. Sice to nebyla ta absolutní samota, které se bojím snad ze všeho nejvíc, ale i tenhle slabý odvar mě tehdy pohltil a dusil. Můj jediný kamarád se se mnou už nechtěl bavit. Molly jsem v té době ještě moc dobře neznala. Spolubydlící se ode mě odstěhovala. Sempai a rodiče byli stovky kilometrů daleko. Vždycky jsem si myslela, že si dovedu vystačit úplně sama. Problém je tam to úplně. Málokdy jste úplně sami, většinou máte alespoň okrajově někoho. Nemusíte si s rodiči rozumět, ale i tak, když se každý den vracíte domů, tak tam jsou. Je to alespoň nějaká jistota, i když ji tolik lidí zatracuje. Každý den jsem chodila do školy s tím, že jsem třeba za celý den nepromluvila ani slovo. Vrátila jsem se na intr, kde mě čekal jenom prázdný pokoj. Vím, že si řeknete, že jsem měla alespoň Sempaie, ale ono upřímně mít jednoho jediného člověka, co s vámi komunikuje je zničující. Zaprvé - musí snášet všechny vaše stesky a tím pádem nemůže mít prostor pro své vlastní. Zadruhé, pokud s tím člověkem máte jiný, než ejn kamarádský vztah, pomalu to ten milostný vztah začne pohlcovat, protože jeden člověk musí zastat to, co většinou několik lidí. Když přihlédneme k tomu, že se náš tehdejší "partnerský život" musel zhustit do pár desítek minut, kdy jsem byla jenom smutná, protože můj jediný lidský kontakt byl právě ten s ním.
Vím, že většina lidí je schopná strávit hodiny na internetu bez jediného slova, ale já bez ostatních nemůžu být. Jsou chvíle, kdy jsem ráda sama, ale s tím, že za pár hodin či maximálně dní už sama zase nebudu. A víte, když to bylo úplně nejhorší, tak jsem se vrátila tam, odkud jsem utíkala. Upřímně, místo, o kterém jsem si myslela, že mi přinese to štěstí a spoustu spřízněných duší mě dost dlouho nechalo osamělou. Uvědomila jsem si díky tomu jednu věc - šance toho, že potkáte někoho, s kým si budete stoprocentně rozumět je stejná jak ve vedlejší vesnici tak na druhém konci světa. Protože ty podmínky pro to, kdo bude naším přítelem si vytváříme my sami, nevytváří je města, státy. A právě díky tomu nekonečnému hledání "toho pravého místa k žití, s pravými přáteli" o tyhle věci přicházíme. Vidím to teď - Plzeň mě zklamala, tak jsem si našla nové místo k životu. Opustila jsem všechny kamarády, co jsem tam měla. A jsem zase v cizím městě, jenom se Sempaiem. Někoho, kdo by se mnou krom něj mluvil, hledám horko těžko (občas se mnou mluví Bóď a a Bóši, ale to je tak jeden den týdně). Když jsem zase takhle seděla a nevěděla jsem, komu se svěřit, napadlo mě: Co kdybych třeba odjela do ciziny? Třeba na Erasmus, na půl roku, na rok? Třeba bych si to tam zamilovala, poznala nové přátele a všechno by bylo super. Pak mi to ale došlo...můj svět takhle nefunguje. Kdybych odešla do jiné země sama (protože na Erasmus bych si asi těžko mohla někoho vzít), tak by mě to asi zničilo...z jednoho prostého důvodu. Vzdálíte se od svého starého života natolik, že už nemůžete kontrolovat jeho tok. Půl roku je hrozně moc času, přičemž když ho prožíváme každodenními starostmi tak nám přijde, že se vlastně nic tak podstatného neděje. Ale děje. Každou vteřinu se formujeme, jak my, tak naše rodina, blízcí. A když nejste součástí těch okolností, prostě se může stát, že se třeba malá skulinka mezi vámi může změnit na propast. Můžete tam najít stovky přátel, ale stejně tak tam můžete zůstat úplně opuštění (s tím, že ale už nemáte kam utéct a jenom míjíte prázdné tváře). A já, když už podruhé jsem v té fázi, kdy se cítím hrozně sama, tak to nechci zažít znovu. Je to asi dost hloupý, vzhledem k tomu, že mi je 20, ale já chci klid. Chci místo, kam se vrátit s někým, kdo tam bude a bude mě mít rád. To mi stačí. A proto moje "doma" není ani tak docela o tom, kam jsem si pověsila klobouk - je to o tom, že ten klobouk je pletená čepička od mojí babičky, vedle kabátů a bund mých rodičů a sourozenců na věšáku, který Sempai postavil v naší předsíni. Nechci hledat štěstí jinde, protože už jsem unavená z toho nacházet prázdno a ztrácet to, co mám. Pořád jsem si říkala, jak je v jiných částech světa krásně. Prošla jsem si už pár desítek, ne-li stovek lesů, měst...a stejně ten náš zapadákov, který se mi nikdy ani za mák nelíbil mi přijde najednou jako nádherné místo k žití, s tím nejhezčím lesem. Možná je to tím, že tam každý strom nese nějakou mojí vzpomínku. Nebo to prostě dokážu všechno ocenit až s časem.
A víte co je zvláštní? Dřív jsem měla takové ty motýlky v břiše, když jsem jela někam na výlet. Teď je mám, když se vracím do Šenova a do Olomouce.

P.S. Vím, že jsem tu vlastně nic nevyřešila, ale potřebovala jsem z tebe těch pár myšlenek, co mi kroužily hlavou dostat, ačkoliv asi nedávají smysl.
P.P.S. Važte si toho co máte. Opravdu.