Samofotografové, obdivuji vás

Máte jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A je to ÚŽASNÝ nápad. Úplně se vidíte ve výstavních síních New Yorku. Je to hluboká, krásná, něžná myšlenka, kterou chcete přeměnit ve fotografii. A pak skončíte v lese s černou držkou a zjišťujete, že to focení vlastně není až zas taková sranda. V tomhle článku plného naturalistických popisů a vulgarit (já vás varovala) vám popíšu můj první pokus o uměleckou fotku sama sebe...tedy spíše tu cestu, která vedla k jejímu pořízení. Upřímně si myslím, že velice podobně probíhá většina sebefocení (a proto budu psát tento článek velice autentickým stylem, abyste se s tím utrpením mohli sžít).



Máte vyhlédnutý les, zhruba dva kilometry vzdušnou čarou od vašeho domu, ve kterém chcete něco nafotit. Přichystáte si líčidla, vybavení, oblečení. V hlavě si zhruba uděláte časový plán, abyste došli včas s dostatkem světla, ale aby do vás zároveň nepařilo to nejjasnější polední sluníčko. Vyrážíte proto už v jednu, abyste na všechno měli dost času. Sice máte trochu hlad a venku fouká, ale jste plní nadšení a ideálů. Před vámi je nádherný slunečný den a dobrodružná cesta přes koleje a blátivá pole, na nebi ani jediný mráček!

Přešli jste na koleje a z nich na pole. Roztál sníh, takže půda tak legračně lepí, ale vám to přijde super. To je přece součást dobrodružství ne? Pejskařky na vás trochu divně koukají, jak se brodíte směrem k opuštěnému lesu, ale co. Nerozumí vašemu uměleckému záměru, fň!

Už se to nelepí roztomile. Vaše boty váží asi dvacet kilo. Když se na vteřinu zastavíte, vcucne vás to asi až po kolena. Jste naložený jak Frodo na cestu do Mordoru a vaše tempo se zpomaluje asi na krok za půl minuty. Zůstala vám tam bota. Skáčete po poli o jedný noze, na druhý bílou ponožku. Upřímně i to skákání o jedný noze je dost náročný, protože musíte těch dvacet kilo utáhnout s polovičním množstvím končetin.

Áha, tak ona k tomu z města vede cesta! Tak to je krásné! Musím být pozitivní, protože tou cestou se pak přece vrátím, takže to není až zas tak zlé (i když celé vaše doposavadní snažení se zdá naprosto zbytečné). Dojdete na okraj lesa a uvidíte tam velkou závoru: "Tento revír je střežen psy. Vstup přísně zakázán." Rozbrečíte se.

Po deseti minutách obcházení a posuzování hodnoty té fotky oproti hodnotě vašeho života najdete vystrčené místečko, které vypadá celkem mírumilovně a psy nestřeženě. Rozbalíte si tam věci. Áha...asi jsem se měla Sempaie zeptat, jak se pracuje s tím stativem. Teda on mi to říkal a já mu to odkývala, ale přitom jsem to vůbec nechápala. Tak co s tím? No, zkusím na to ten foťák prostě nějak postavit. Drží to? Nedrží. Dáte pod to bundu, kdyby to náhodou spadlo (protože spadne). Dalších dvacet minut se tam frcáte s tím, aby vám stativ stál ROVNĚ na mechu. Docela nemožná snaha, ale podařilo se. Huráááá! Tak teď se nalíčit. Tady máme tělovou barvu. Voda na její zředění zůstala doma. Kde sebrat vodu? Z kaluže? Hm...pro focení se musí dělat oběti Tak do toho prostě plivnete. Narozdíl od tý kaluže víte, co se v tom válelo.

Tak jo. Teď se svlíknout po prsa (musíte mít aspoň podprsenku, kdyby někdo šel). Líčení se vám moc nezdá, ale budiž, uvidíme na fotkách. Rukou jste plácli do trdliště kopřiv. Dáte si jí tam ještě třikrát, než to přestane pálit. Musíte si kecnout na rozvodněný mech, Mimochodem, taky plný kopřiv. Vtáhnete cigarety, protože součástí vaší fotky musí být kouř vycházející z úst. Jelikož jste nikdy pořádně cigarety nekouřili, jste z toho celkem nesví. Nechce to hořet a smrdí to. Když to chce hořet, tak si uvědomíte, že jste si nenastavili dálkovou samospoušť. Všechno znovu připravíte, potáhnete z cigarety. Spálíte si celý patro, rozkašlete se a...ublinknete si. Na to místo, který jste si naaranžovali. Takže musíte celou scénu postavit odznova.

Máte novou scénu. Foťák vám ze stativu stihnul sletět do hromady oblečení. Uděláte pár fotek. Ne, nevypadá to tak, jak jste chtěli. Na ten cigaretovej smrad už jste si trochu zvykli, na tu chuť ale ne. Na všech fotkách vypadáte tlustě a kouř se nekroutí tak, jak jste si představovali. Do toho fouká vítr, takže o kouři nemůže být ani řeč. Už se vám nelíbí ani to líčení, tak ho zkusíte trochu předělat. Strašně potřebujete čůrat, ale nechcete tu scénu znesvětit a anvíc za chvíli půjdete už domů. Najednou poděláte něco v nastavení foťáku a ten vám fotí jen čistě bílé snímky. Nakonec to spravíte, ale v tu chvíli už opravdu solidně mrzne nejen váš z mechu mokrý zadek. Pořád kolem vás praskaj větvičky a kníkaj zvířata, takže krom toho, že ty kalhoty máte mokrý, máte je taky málem strachy podělaný.

Najednou slyšíte: ,,Pojď ke mě! Kurva pojď sem!" Myslíte na nejhorší. Jde po vás myslivec. Jak mu to vysvětlíte? JAK NĚKOMU CHCETE VYSVĚTLOVAT, ŽE SEDÍTE NA KRAJI LESA S BAGÁŽÍ A POMALOVANÝM KSICHTEM??? Panikaříte. Ryhle na sebe hážete oblečení, balíte. Utíkáte směrem na pěšinu a tak zjistíte, žer to jenom nějaký pán volal na svýho psa. Minutu tam na sebe vyděšeně zíráte, otočíte se vrátíte se na své místečko, abyste si to zase hezky rozestavěli.

Většina vašich fotek stojí silně za hovno. Několikrát to balíte a pak si dáváte další šanci. Všude vypadáte zhuleně (což nevím.ale po osmi cigaretách už možná mírně zkoušení jste), kouř vás neposlouchá. Na posledních deset fotek se vám povede to trochu ukočírovat, ale na všech fotkách máte uříznutou hlavu. Jelikož zhruba o kilometr dál je stadion a zrovna na něm probíhají tréningy, slyšíte co deset vteřin "HEJ" nebo "TY" a myslíte si, že je to na vás, i když to schytává nějaký čutálista. Ten stres je už na vás moc. K tomu jste se nadechli kouře tak silně, že vám šel do nosu, očí, snad i do p*dele, úplně všude. Následuje autentický záběr:

Jebu na to, jdu domů. Hezky si sbalíte, ale jste už  moc promrzlí, než abyste se celí odličovali, takže pokud se chcete vyhout obecnému ponížení, musíte to zase vzít po poli. Při balení si všimnete, že v mechu je zarostlý PŘÍBOROVÝ NŮŽ. Vybroušený příborový nůž. Řeknete si: Jaký je asi jeho příběh? Někdo tu večeřel? Vezmu si ho na památku, yay (ano, nemyslíte na ty nemoci, co na něm asi jsou). Když odcházíte napadne vás :Co když s ním někdo někoho zabil a já tam celou dobu fotila na mrtvole? Vyrážíte extrémně rychle domů.

Opět si procházíte bahnivým peklem. Jste zesláblí, zmrzlí, smrdíte a chcete domů. V půlce cesty domů se vám začne hrozně chtít na záchod. Ale opravdu opravdu OPRAVDU hrozně. Nechcete to vyklopit na poli, do lesa daleko, domů daleko. Jen tam asi tři minuty stojíte se staženým zadkem a modlíte se ke všem svatým. Pleskáte se domů, nasraní (ale naštěstí ne posraní), pleskáte svoje jediný terénní boty v hromadách sra*ek, chce se vám tam sebou plesknout taky a zůstat tam ležet ksichtem v bahně a jenom se rochnit, ale musíte dojít domů.

Když dojdete domů, první, co vám váš partner řekne je, že hrozně smrdíte. A smrdí po vás všechno, celej byt, celej vesmír. Musíte ho poprosit, aby vám umyl záda, protože i vaše záda hrozně smrdí. Smrad se nedaří zabít ani osvěžovačem, větráním...ani třemi dávkami ústní vody. Všechno, co ten den sníte už chutná jako vaťany. Čistě náhodou se zmíníte o noži, co jste si přinbesli z lesa. Partner vám připomene "V zajetí démonů". Nůž pěkně rychle letí do koše, do popelnice a ještě dál (to nemluvím o tom,že po pár minutách vám někdo zvoní u dveří, ale nikdo tam není...naštěstí nůž na prahu neleží, ale vyděsí vás to solidně). Musíte vyprat všechno, čeho jste se dotknuli. Netušíte, jestli to, v čem jste přišli domů nejsou jenom haldy bahna. Je totiž dost možný, že ty boty na poli zůstaly (apolečně s vaší důstojností a nadějí ve váš talent).

A PAK SE PODÍVÁTE NA FOTKY A VŠECHNY JSOU NAPROSTO OTŘESNÝ.

Milí samofotografové, kteří pracujete bez selfie tyče, jste fakt machři. Patří vám můj obdiv a úcta, Jste moji hrdinové.