Nikdy nezveřejněné fotky / Never published photos

Snažím se víc fotit, ale bohužel nenacházím inspiraci. A když jí náhodou najdu, nejsem schopna jí převést do reality nebo se tomu ani nepřibližuje a já pak sedím nad takovým fotografickým nedochůdčetem a nevím co s ním. A tak fotím jen tak, co se namane. Lidé mi většinou pózovat nechtějí, tak fotím krajinky a zvířata (nebo zvířata v krajince). Nebo občas udělám pár fotek z výletů, což bych měla dělat častěji - když tu teď zpětně projíždím fotky vzpomínám si i na malé detaily, které se k tomu momentu vážou. Jsem šťastná, že jsem to všechno mohla prožít.
Takže sem dávám všemožnou směs fotek z léta a podzimu, které jsem sem chtěla dát a pak jsem je sem nedala (jako většinu věcí, co jsem rozpracovala). Ale dělají mi radost.

I am trying to take more photos but I have no inspiration. And when I got some inspiration I am not able to turn it into a real photo or it doesn´t fit the image I have in my head. And so I just sit there with half-done photo and I don´t know what to do. So I take photos of whatever I want to. People don´t want to pose for me so I just take photos of the nature or the animals (or the animals in the nature). Or sometimes I take some photos during the trips for which I am gratelful now, I should do it more. Now, when I look at those photos I remember every little detail that is bounded with the moment. I am happy that I could live those moments.
So I am posting here some various photos from summer and autumn which were supposed to be posted here but then I forgot about it. But they make me happy anyway.

Tady bydlí Pánbůh/ Here lives the Lord

(Kruh)

A jsme tři / And now there are three of us

Kdo by byl kdy řekl, že něco (spíš někdo) tak maličký může změnit svět tak moc. I když jen maličký mikrokosmos dvou lidí. Je tak drouboučký, že se vejde do dlaně, ale i tak už je to obr - když jsme si ho přinesli, byl jenom taková roztřesená kulička, která by se vešla snad i do krabičky od sirek. Hrozně rád se láduje dobrůtkami, hromadí si je (stejně jako každý právný křeček) a pro kousek salátu by snad skočil i salto vazd. A pro jeho roztomilá korálková očka, kulatá ouška a mrňavé pacičky bychom zase skočili salto vzad my. Každý den prozkoumá o kousek světa víc, prožije nové dobrodružství - i když nám můžou připadat fádní a obyčejná. Ale i malé věci jsou neobyčejné, stejně jako on. Náš měkkoučký oživlý muffin - Ferda :)

Who would ever say that something (well...more like someone) so tiny could change the world so much. Even though it is only a small universe of two people. He is so tiny that he can fit in your palm, but he is already a giant - when we brought him home, he was just a fluffy ball that could fit in a box of matches. He loves to stuff himself with goodies, he gathers them (as every other hamster) and for a piece of salad he would do a perfect backflip. On the other hand we would do a backflip for his black-beaded eyes, round ears and cute paws. Every day he discovers another part of the world. Every day he experiences a new adventure - it might look ordinary to us. But even the small things are extraordinary, just like him. Our living soft muffin - Ferda :)

Polibek a Dotek / Kiss and Touch

Jako malé skřivánčí zobnutí na krku,
když proplížíš se chodbou,
když mě sevřeš v objetí,
tak širokém, že se do něj vejde všechna láska světa,
a přeci tak malém,
že se do něj vejdu jen já.

Like a small peck of a skylark on my neck,
when you sneak through the hallway,
when you embrace me,
and your hug is that wide,
it could include all the love in the world,
yet so small,
it could only include me.


Zmatený dotek horkých rtů,
kterým hledáš cestu ze zlých snů,
ztracený v tmavě modré dálce,
kam můj šepot nedolehne.
A přec jsi tak blízko,
 že cítím mořský vzduch světů,
odkud jsi právě unikl.

Confused touch of the warm lips,
through which you seek your way from nightmares,
lost in dark blue distance,
where my whicpers couldn´t reach your ears.
And still you are so close,
I can feel the ocean breeze of the worlds,
you just escaped from.

Vroucné políbení do vlasů,
kdy do mě tím jedním malým dotekem,
hřejivým vydechnutím ,
vléváš život, myšlenku,
jako jej kdysi někdo vtiskl Pandoře.
V tom drobném okamžiku,
v tom křehkém gestu,
jako bys namaloval obraz od Gustava Klimta,
jen bez zlata,
místo barev tlukot srdce
a chvějící se víčka,
zpod kterých se dere ven to,
co chtěla bych zpodobnit
na tisíce pláten
a ta ti vložit do náprsní kapsy oblíbené košile,
abys nezapomněl.
Abys věděl.
Fervid kiss in my hair,
when with that one, small touch,
warming breath out,
you pour a life, thought, inside of me,
like sameone once did it with Pandora.
In this tiny moment,
in this fragile gesture,
it feels like you would have painted a painting by Gustav Klimt,
without gold,
instead of colours using a heartbeat and a tremble of an eyelids,
from beneath which escapes the picture
I would like to depict,
depict on thousands of canvases
and put those in the chest pocket of your favourite shirt,
so that you would not forget.
So that you would know.

Můj první Animefest

Tak a je to za námi. Animefest 2015 - můj první Animefest (je to docela ostuda, protože jsem takový Advíkový matador, ale Animefest jsem zanedbávala). Každopádně, byl to obrovský zážitek. A teď, pár dní poté, když už se prach usadil, když je bordel v bytě sklizen a cosplay schován ve sklepě, je ten nejvhodnější čas na to, celé si to sesumírovat.

Noc s Andersenem 2015 - Do Japonska a zase zpátky

Musím konstatovat dvě věci, které si v tuhle pozdní noční dobu uvědomuji (píši tento článek v jednu ráno) - že jsem jako zpomalený film a sova k tomu. Zpomalená sova. Noc s Andersenem byla minulý pátek a já o tom pořád nenapsala a přitom to byla největší událost posledních týdnů!Přiznám se, že tenhle týden jsem na blog neměla ani pomyšlení, pracuju na cosplayi, ráda bych ho dodělala do Animefestu. Ale teď k samotné Noci...

Pro ty z vás, kdo nevědí, co je Noc s Andersenem - jedná se o každoroční akci knihoven. Úkolem Noci s Andersenem je přiblížit dětem svět čtení, rozvíjet jejich představivost, na chvíli je odtrhnout od počítačů, pomoci jim zažít nějaké nevšední dobrodružství s knihou v ruce, Já sama jsem takhle před 11 lety přišla na Noc s Andersenem, jako malé pískle nadšené čtením...a letos jsem přišla jako pomocnice, která má děti ke čtení přivést. A jelikož jsem svým nadšením pro Japonsko (nečekaně) proslavená, zvolilo se za letošní téma Japonsko - jeho pohádky, legendy a kultura. S paní knihovnicí jsme akci pečlivě připravovaly, ale jelikož na Japonsko jsem já ten "odborník", tak jsem měla spoustu věcí v rukou i já sama. Přiznávám - měla jsem hrozný nervy. Ono je něco jiného povídat třídě dospělých lidí a třídě dětí, které nechápou spoustu vtípků, které nemůžete zavalit hromadami "důležito - zajímavých" informací...což mně, giganticky ukecanému člověku činí problém. Ale celé to dopadlo moc krásně :)
P.S. Ne všechny fotky v článku jsou moje, jelikož jsem si před začátkem focení ťápla na objektiv a 90% fotek jsem tak měla zaostřených na tu ťápotu - alias fotky na fň.

Workshop japonských sladkostí - jeden večer slazený ankem

Chodit na japonštinu, krom toho, že vás všichni mají za největšího inteligenta, je i to, že všechno s Japonskem spojené (a v Olomouci se odehrávající) máte jako na dlani. A březen je už tradičně doba, kdy nám začíná Japonské jaro - letos s motivem smrti (ale není to díky bohu žádná depka). Jaro už opravdu vystrkuje růžky, venku je nádherně, zimní únava mizí (aby přišla jarní únava) a já se těším na nové věci, které mě čekají. A jelikož se snažím překonávat svou lenost, rozhodla jsem se Japonského jara využít naplno. Sice mě teď trochu mrzí, že jsem si nekoupila celoměsíční permanentku, ale což...příští rok už nebudu váhat! Ještě mě toho čeká hodně, ale včera jsem byla na workshopu japonských sladkostí a bylo to boží! Jako velký hipster jsem si tam vzala foťák (se kterým jsem tam zapatlaná od těsta vypadala dost pitomě), takže jsem vám to mohla všechno hezky zdokumentovat. Je to veselé, roztomilé a hlavně sladké!

Jak jsem tenhle týden překonávala strach

Tenhle týden jsem zkusila hodně nových věcí. Jak víte, zkouším překonávat strach a zkoušení nových věcí k tomu určitě patří. Strach ze zklamání, z toho, že jsem vyhodila hromadu peněz pro nic, z mluvení před novými spolužáky, z jízdy autem s novými světly. A všechno jsem to zvládla, tak se s vámi můžu o tyhle zkušenosti podělit (i když jsou to takové každodenní pakárny). A krom zvládání strachu mě konečně po dloooouhé době opouští smutná zimní nálada a těším se na nové věci. Žel bohu jsem se teď nedostala k focení (jenom jsem si vyfotila progress cosplaye, ten sem taky dám). Mám hromadu nápadů, které chci zpracovat. Jinak právě jsem dostala prvních sto shlédnutí na Flickru, takže jsem z toho šťastná jako blecha a asi si dám něco dobrýho za odměnu (P.S. Předsevzetí se zdravým životním stylem žalostně projíždím.

Jen tak...

Jen vám tu chci napsat takovou věc, která je tisíckrát omílaná, takže už jste asi unavení z toho jí poslouchat, ale stejně vám ji napíšu. To snad kdyby byla pro někoho trochu světlejším paprskem, který projde skrz závěsy v jeho či její hlavě.
Stojíte za něco.
Vlastně za hrozně moc.
Když si myslíte, že ne, jste na omylu, protože zjistíte, že vás tajně někdo obdivuje. Klidně i pro nějakou malou věc, kterou nepokládáte za důležitou, ale tomu člověku přijde skvělá. A většinou se to prostě nedozvíte, protože se nezeptáte a ten člověk nenajde odvahu vám to říct.
A je hloupost, že na vás nikomu nezáleží.
Protože záleží. Ale zase to nevidíte, protože to možná ani vidět nechcete, nebo přes ten smutek v hlavě, přes ty zamlžený oči to vidět nemůžete. I když se můžete sebevíc rozhádat s rodičema, bude jim na vás záležet. I když budete mít pocit, že si s nikým nerozumíte, vždycky tu bude někdo, kdo se najednou vynoří a vy zjistíte, že to za to nevzdávání se stálo. A to, že se cítíte hrozně sami teď neznamená, že to tak bude i zítra. Tak to do toho zítřka vydržte.

A i když vám přijde, že ten smutek a bolest nebere konce, tak to taky není pravda.
Protože ono i když se vám ten čas hrozně vleče, tak to nikdy není napořád. Opravdu to tak dlouho netrvá, věřte mi. Říkáte si, jaký má smysl žít, když je taková většina vašeho života. Což je taky hloupost. Aby to byla většina, muselo by to být třeba 40 let v kuse. To si asi neumíte ani představit, protože jste sotva v půlce týhle cesty. A nikdy to není v kuse, A rok je ve vašem životě nakonec toho času docela málo...

Ale to hlavní, co třeba pomáhá mě...
Když to překonáte, když to vydržíte, když  vám zůstane ještě trochu síly na to se nadechnout...
Tak je pak nádherný pocit vědět, že jste silní.
Silnější než jste si mysleli.

Proč miluju sekáče...část první z milionu

Už jsem vám říkala, že jeden z důvodů, proč miluju život v Olomouci je koncentrace sekáčů na kilometr čtvereční? Ne? Tak teď to víte. V žádném městě, snad ani v Praze jsem neviděla tolik sekáčů vedle sebe, až tady. Což je moje spása i zhouba. Miluju nakupování oblečení. Originálních kousků. Levně (spíš mi ani nic jiného moc nezbývá). Má zhouba je to z toho důvodu, že i přes ty nízké ceny nakupuji tolik, že už ty částky nejsou malé (můj momentální MAXIMÁLNÍ rozpočet na oblečení je měsíčně 200 korun...za což by si spousta lidí nekoupila ani rukavice). A další věc - náš byt je žalostně malý. Tedy malý je pro dva lidi přiměřeně, ale žalostně vzhledem k mé touze nakupovat v sekáčích. Přiznávám se, že přinést si domů krásný kousek oblečení je pro mě podobný obal na nervy jako pro některé lidi sladké nebo kouření. Tudíž asi tušíte, že jsem toho nejvíc nasbírala během zkouškového. Za každou zkoušku jeden kousek. Musím pochválit Sempaie že tuhle mojí "úchylku" nese statečně. Musí snášet mé uzurpování ve společné skříni a především vždycky nějak překousnout to, že když jdeme do města, tak obejdeme i sekáče (já ho na oplátku nechávám hrát Personu, která se zase příčí mně). Co mě neskutečně mrzí je to, že tuhle "vášeň" nesdílí se mnou - nemá věci ze sekáče rád...vlastně nemá rád ani ten styl oblečení, který si kupuju, protože si většinou odnáším ty nejšílenější nebo nejvíc "retro" kousky..ale je statečný. Krom sekáčů jsou pak mým dalším morem bleší trhy a ebay. V poslední době...vlastně hlavně ten ebay. Jelikož mi nikdo nepíše dopisy, tak mi dělají alespoň radost balíčky v poště. Takže i doplňky z tohoto magického internetového království tvoří nedílnou část mého šatníku.
 Každopádně, dneska jsem byla doma (hrdině bojuju s nemocí) a byla jsem tak zmožená děláním věcí do školy, že jsem se  trochu upravila a vyzkoušela pár módních kreací ze sekáčových věcí. Omlouvám se předem všem fotografům, protože používat zrcadlovku na selfie fotky v zrcadle je na "přesdržku". Plus mám špinavý zrcadlo (pokoušet se zaprášený zrcadlo vyčistit vlněným svetrem nebyl nejlepší nápad...). A krom toho máme v chodbě tmu jak v pytli, takže v zájmu toho, aby bylo něco vidět, jsem musela nastavit vyšší ISO a čas uzávěrky...což s mýma olšovýma rukama znamená 90% mázlých fotek, Jo a ještě promiňte za ty rámy zrcadla a uřízlé končetiny a děsivou photoshopovou úpravu ve stylu instagramu:D (když mně se to líbí:D)

Katy Perry: Prismatic Tour v Praze....dojmy, postřehy a názory

Jak ěnkteří z vás víte, v pondělí do naší malé zemičky zavítala Katy Perry se svou megalomanskou show. A ano, já a Sempai jsme tam byli! Nemáme sice žádné ilustrační fotografie krom té výše, ale ani mě to nijak nemrzí. Když si vezmu, že kluk vedle mě celou show natáčel na mobil a celou dobu se ani nepodíval na podium, tak mi to přijde jako docela smutný telefonní záznam za ty peníze (a to nepočítám ten promarněný zážitek). A jelikož tenhle koncert budu muset za měsíc recenzovat do školy, tak si tady i pro sebe (a samozřejmě i pro vás) zesumíruju, co se mi líbilo, co ne, v čem to moje očekávání splnilo a v čem naopak zklamalo (i když těch kladů je rozhodně víc). Tak pojďme na to!

Samofotografové, obdivuji vás

Máte jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat. A je to ÚŽASNÝ nápad. Úplně se vidíte ve výstavních síních New Yorku. Je to hluboká, krásná, něžná myšlenka, kterou chcete přeměnit ve fotografii. A pak skončíte v lese s černou držkou a zjišťujete, že to focení vlastně není až zas taková sranda. V tomhle článku plného naturalistických popisů a vulgarit (já vás varovala) vám popíšu můj první pokus o uměleckou fotku sama sebe...tedy spíše tu cestu, která vedla k jejímu pořízení. Upřímně si myslím, že velice podobně probíhá většina sebefocení (a proto budu psát tento článek velice autentickým stylem, abyste se s tím utrpením mohli sžít).

Paichichina předsevzetí

Vždycky jsem si myslela, že focení je sranda. Easy peasy lemon squeezy. A pak přišlo focení ve tmě a já jsem zjistila, že je to vlastně docela dost těžký. Vlastně s mýma olšovýma rukama je to extrémně těžký. Takže z návštěvy čajovny mám všehovšudy šest fotek, z toho tři máznutý. Ale je to pokrok a musíme se radovat i z malých věcí, no ne? Chtěla jsem vám sem napsat o mém úžasném dobrodružství s Mollysem, ale to udělám, až dostanu nějaké fotky (třeba venčení Aishi). Takové zážitky si zaslouží pořádné články! A taky jsem začala přemýšlet o tom, že si založím flickr. V notebooku už se mi hromadí "art shit" (tak tomu říká Sempai) a ráda bych se o něj podělila se světem. Jen na to musím nqjít odvahu...a to je jedno z mých předsevzetí...zkusím vám v tomhle článku vypsat, jak si (se zpožděním) přeju, abych se změnila v tomhle roce a třeba...to bude pro někoho inspirací:) (všimli jste si jak se od něčeho úplně jiného dostanu zase někam do neznáma? Jak tu začnu mluvit o čajce (která byla boží mimochodem) a pak skončím u předsevzetí? Fň, na konec článku o tý ajce ještě něco řeknu...aby se neřeklo).