Noc s Andersenem 2015 - Do Japonska a zase zpátky

Musím konstatovat dvě věci, které si v tuhle pozdní noční dobu uvědomuji (píši tento článek v jednu ráno) - že jsem jako zpomalený film a sova k tomu. Zpomalená sova. Noc s Andersenem byla minulý pátek a já o tom pořád nenapsala a přitom to byla největší událost posledních týdnů!Přiznám se, že tenhle týden jsem na blog neměla ani pomyšlení, pracuju na cosplayi, ráda bych ho dodělala do Animefestu. Ale teď k samotné Noci...

Pro ty z vás, kdo nevědí, co je Noc s Andersenem - jedná se o každoroční akci knihoven. Úkolem Noci s Andersenem je přiblížit dětem svět čtení, rozvíjet jejich představivost, na chvíli je odtrhnout od počítačů, pomoci jim zažít nějaké nevšední dobrodružství s knihou v ruce, Já sama jsem takhle před 11 lety přišla na Noc s Andersenem, jako malé pískle nadšené čtením...a letos jsem přišla jako pomocnice, která má děti ke čtení přivést. A jelikož jsem svým nadšením pro Japonsko (nečekaně) proslavená, zvolilo se za letošní téma Japonsko - jeho pohádky, legendy a kultura. S paní knihovnicí jsme akci pečlivě připravovaly, ale jelikož na Japonsko jsem já ten "odborník", tak jsem měla spoustu věcí v rukou i já sama. Přiznávám - měla jsem hrozný nervy. Ono je něco jiného povídat třídě dospělých lidí a třídě dětí, které nechápou spoustu vtípků, které nemůžete zavalit hromadami "důležito - zajímavých" informací...což mně, giganticky ukecanému člověku činí problém. Ale celé to dopadlo moc krásně :)
P.S. Ne všechny fotky v článku jsou moje, jelikož jsem si před začátkem focení ťápla na objektiv a 90% fotek jsem tak měla zaostřených na tu ťápotu - alias fotky na fň.

Tak tady mě máte jako maiko. Obarvila jsem si kvůli noci vlasy černou pěnou (ještě furt to z nich dostávám), natupírovala si účes až do nebes, nanesla na sebe pět vrstev bílé barvy (protože barva z obchodu s žertovnými předměty opravdu není ta největší kvalita) a podle návodu jsem se nalíčila - i když do knihovny jsem jela jen s bílým obličejem a vypadala jsem jako učesaná "Nenávist". Za co se hrozně stydím, že jsem si jukatu zavázala špatně a chodila celý večer "na mrtvolu" (když se jukata nebo kimono zaváže ve špatným směru, tak to odkazuje k oblékání mrtvých). V tom frmolu jsem neměla šanci si to přendat a jsem tak bohužel snad na všech fotkách...dětem to nevadilo, mně hrozně, ale byly důležitější věci (i když mí spolužáci by měli jiný názor). Postupně se nám sešlo 12 dětí. V drtivé většině převažovaly slečny, jediní kluci byli Honzík (který ale odešel po hledání pokladu) a můj brácha, který pomáhal jakožto ninja se zadáváním úkolů pro ostatní. Jsem hrozně ráda, že se mi ho povedlo odtrhnout od monitoru...a tak mě to, že Sempai nemohl sám dělat ninju mrzelo o trochu míň.

Takhle ta naše maličká knihovnička vypadá. Všichni si rozprostřeli své spacáky, zapíchali jídelní hůlky do vlasů a uvelebili se, mohly se začít číst oficiální vzkazy pro noc s Andersenem a vyhlásil se "Táta čtenář". Takové oficiality, které vás postupně dostanou do atmosféry. Každá knihovna má své vlastní téma, ale vzkazy od známých osobností a základní věci okolo historie Noci se musí říct vždycky. A pak jsme se pomalu mohli vydat do země vycházejícího Slunce. Děti už na dveřích vítala Japonská vlaječka, stůl byl ozdobený vějíři a znaky, které jsem si pro radost zkoušela...popovídala jsem dětem trochu o Japonsku, trochu zeměpisu, trochu společenských věd, troška drbů...takový stručný výtah mých několikahodinových elaborátů - v devět večer nás totiž čekalo velké překvapení v podobě vystoupení taneční skupiny La Luna - udělali to pro nás úplně zadarmo, jenom dětem pro radost, za což jim moc děkuju - nadšení z něčeho, co děláte z láskou, se vždycky přenese i na ostatní.

Jak název trochu napovídá, La Luna je taneční skupina, která dotváří své pohyby světlem. I když jsem to viděla už tolikrát, stejně jsem vždycky jako kočka koukající na laserové ukazovátko - totálně v transu. A mezitím, co děti koukaly, já a paní knihovnice jsme kuly pikle na nejlepší část celého večera...Hledání pokladu! Je mi 20, ale stejně se na to vždycky hrozně těším, protože na konci jsou sladkosti (které můžete sníst i jako pořadatel). Jakmile se dotancovalo, dofotilo a dojuchalo, tak se četla pohádka o Momotaróovi, největším Broskevníčkovi (kterého mám v učebnici i v originále, tak jsem kousek přečetla) a poslední úpravy se dotáhly do konce.

Tady máte mého malého brášku, který souhlasil s tím, že bude dělat ninju. Přinesl nám návod na hledání pokladu a legendu k jeho řešení. Děti měly za úkol najít šest roztrhaných kousků pergamenu, na nichž byly znaky představující japonská čísla. Ta se pak přečetla nahlas (aby se kouzlo zhmotnilo) a mohlo začít hledání klíčů, schovaných v knize. Ona totiž ta čísla dala dohromady 149. 149. kniha v dětském oddělení byla kniha s názvem Démonova flétna a v ní klíče ke konferenční místnosti, kde se skrývaly sladké koláče a mnou upečené domácí posky )dekorované mandlemi, haribo jahůdkami, karamelkami a dortovým sypáním).

Podívejte na ně na šikuly, na ta zářící očka, které prozrazují tu touhu po sladkostech...a ty jsou blízko, blizoučko (už slintám i já za objektivem, protože těch pock jsem napekla asi tři kila).

Podívejte na ně, jak se culí (ty pocky, ne dětičky). Zmizely za pár minut a paradoxně chutnaly víc dospělým než dětem (ty si jich braly taky plné hrsti, ale dospělí si to málem házeli do kabelek a batohů). Koláče byly taky vynikající...a jelikož se všichni přejedli pock, zbylo na mě o to víc těch tvarohovo-ovocných koláčů (které jsem tam zobala i ve chvíli, kdy děti spaly). A když si všichni naprali břichy, mohlo se kreslit a psát. Podle znamení jsme dětí rozdělili do 4 skupin podle živlů, které odpovídají jejich znamením. Musím vyjádřit dětem svůj obrovský obdiv, protože se do toho pustily s obří vervou a šlo jim to líp, než kolikrát mně. Vlastně by se většina mých spolužáků od nich mohla učit. O to víc mě těší, že jsem se doslechla, že někteří pak znaky kreslí i doma na svšechno, an co se psát dá.

Šlo se popořadě a všichni drželi tomu, kdo zrovna píše palce, po každým tahu se ozývalo nadšené tleskání a pištění a nakonec obrovský výbuch radosti, když se povedlo. A povedlo se všem. Na to, že to zkoušely poprvé a tuší, tak to byly opravdu vynikající výkony a dělalo mě šťastnou vidět, jak se dětem rozzáří oči, když se jim správně povede tah,

Apak přišla hororovější část večera a to ve všech směrech. Pro mě byl obrovský horor to, když se nám během hry na honěnou srazily dvě holčičky. Byla z toho boule a rozkousnutý ret, ale díky bohu nic dalšího a horšího nás nepotkalo (ale horor to v první chvíli byl). Pak přišlo na řadu kreslení japonských démonů podle popisu -to aby se musely zapojovat hlavinky, protože vybarvovat a kreslit podle předlohy to je brnkačka, ale podle představivosti, to je něco. Je to bavilo a mě zrovna tak, A aby jim to líp ubíhalo, pouštěly se japonské písničky a četla se skvělá pohádka o kočce a myši. protože já u sebe měla originální obrázky,takže jsem si to porovnávala a potutelně se usmívala.
Tenhle "děsuplný" zážitek ale dětem nestačil a po přemlouvání jsem jim pověděla tři "urban legends". A i když mi všechny holčičky tvrdily, že horor je jejich dením chlebem, u ženy s rozřícnutými ústy už byly bílé jak stěny, takže se pak musela číst ještě pohádka "O vděčné lišce", aby se jim líp usínalo. A já jenom padla do spacáku, zachumlala se jako housenka a tvrdě jsem spala až do rána, kdy jsem se proibudila zlámaná jak po pádu ze schodů a se svým černě natuženým čírem jsem se snažila děti naučit pár japonských frází (z nichž se nejvíc uchytilo "konnichiwa", což tam všichni neustále žvatlali).

A víte co? Hrozně hrozně hrozně se těším na příští rok. Čím jsem starší, tím víc se na to těším. Letos to celé bylo o to kouzelnější, že jsem těm dětem mohla něco předat. Bylo to hřejivé, krásné vědět, že vás někdo opravdu poslouchá a možná i trochu obdivuje (když mi tam dětičky začaly říkat paní učitelko, to jsem měla opravdu na krajíčku). Po dlouhé době jsem se cítila opravdu oceněná, potřebná...bylo to něco, co mě naplnilo nadšením a zápalem pro všechno, co dělám. Obrovský nával energie a radosti. Cítila jsem, že to, co dělám má smysl...možná, že se v některém z těch dětí něco zlomilo a bude milovat knihy. Nebo Japonsko. Nebo alespoň Noci s Andersenem....
A za rok nás čeká Egypt!