Můj první Animefest

Tak a je to za námi. Animefest 2015 - můj první Animefest (je to docela ostuda, protože jsem takový Advíkový matador, ale Animefest jsem zanedbávala). Každopádně, byl to obrovský zážitek. A teď, pár dní poté, když už se prach usadil, když je bordel v bytě sklizen a cosplay schován ve sklepě, je ten nejvhodnější čas na to, celé si to sesumírovat.
Ono stojí za zmínku i ta noc před Animefestem - skoro nic jsem neměla hotové. Abyste rozuměli, poslední dva měsíce jsem naprosto obětovala výrobě cosplaye. Flákala jsem školu, Sempaie, uklzení bytu, barvení vlastních vlasů (a občas i měnění ponožek). A i přesto jsem den před Animefestem neměla snad vůbec nic. Legíny byly našpendlený, ale nebyly obarvený, skla nebyly zasazený, neměla jsem na nich nalepenou barvu (jop, lepila jsem barvu!:D), na ničem nebyly suchý zipy, aby to an mě drželo. Takže....jede se nonstop. Jízdu nonstop jsem si za posledních pár měsíců užila už párkrát a moje zkušenost velí - jakmile přežijete čtyři ráno, už jste za vodou, pak už neusnete. Během vyrábění se projevila moje otřesná, chaotická povaha. Vždycky jsem něco dělala deset minut a pak jsem přeskočila k něčemu dalšímu. S legínama přišpendlenýma na noze, lahoda. Pět minut matlat barvičky, pět minut šít, pět minut lepit. Dojde lepidlo v tavce (i když jste si koupili asi kilo tyčinek). Pak dojde nit, guma, suchý zip. Pak všechno zase nacházíte, ale mezitím se vám to o něco ošpinilo, olepilo, ojoudalo...ale největší peklo byly ty legíny, legíny z pekel. Nakreslila jsem si na ně průstřihy tužkou a když jsem všechno měla ušito, tak jsem se je rozhodla umýt.  Ale s mým štěstím to nebylo tak lehký.  Spodní legíny (takový legínoception) byly koupený v sekáči a tak jsem doufala, že už byly opraný a že barvit nebudou. Myslet je ale prd vědět. A to si pište, že když jsem na to kápla kapku vody, že celé ty slunečnicové žluté legíny na vrchu se zbarvily do černa...a do červena. Protože jsem tak nějak zapomněla na to, že ta krev z propíchaných nožek se vpila do spodních legín...a po namočení to všechno vyplulo na povrch. Následoval histerický brek, drhnutí (které ještě víc všechno začernilo), několikanásobné sušení fénem. Pak jsem se na to naštvala, naplácala jsem na to oranžovou barvu a plácla sebou na gauč, kde se do mě zapíchalo asi milion špendlíků a dráty z bundy. A jelikož v sedm jsem měla jet a bylo už k šestý, tak jsem to všechno jenom naházela do kufru a do obří igelitky a vypotácela jsem se na nádraží, kde jsem málem nestihla vlak...a padla jsem do kómatu a probudila jsem se až v Brně (ještě štěstí, že to nejelo někam dál).

Na nádraží na mě už čekal Sempai a náš kamarád Mára, který nám poskytl přístřeší u sebe na pokoji a my jsme si díky tomu mohli pořídit hrozně moc jídla a konin (děkujeme Máro). Byla jsem docela zděšená, protože v Brně lilo jako z konve a můj cosplay je tak nějak z 90% papír. Když jsme dojeli na místo ubytování a já se rozbordelařila, vyrazili jsme na jídlo a pro lístky, přičemž na řadu jsme se dostali hrozně rychle ( za to dávám obrovské plus oproti Advíku). Ještě jsme pak obrazili obchoďák, abych sehnala akrylky a pak jsme ještě vyráběli jako o život. Sempai se tvářil dost nedůvěřivě, protože ono upřímně...nevypadalo to ani náhodou tak, že by to mělo vypadat...nějak. Prostě a jednoduše jsme to nikdy nedali dohromady celý, takže to byla velká premiéra. A víte co? Ono to nevypadalo zas tak hrozně! A hlavně to ten první den ani nebolelo (na rozdíl od dalších dnů). Hrdinně jsem si vzala na cestu i svoje úžasné boty a mohlo se jet. Ještě než jsme dojeli na výstaviště se mi boty rozmočily na kaši (ne, ani několik vrstev laku na nehty nepomůže). Musím Sempaie pochválit, byl to dokonalý gentleman, který klidně moknul, abych nemokla já.

Fotka od Cosplayer.sk

Dovnitř jsme se dostali bleskově a hned v hale si mě začali fotit první lidi. Nevěřili ybste, jak je to krásný pocit, když ěnkdo ocení vaší práci. Popravdě jsem často odsuzovala lidi, kteří si dělají cosplaye z LoLka jako na běžícím pásu. Ale chápu je...protože je to populární a ocení vám to mnohem víc lidí, než když si vyberete nějakou hipsteřinu. I když, když jsme u hipsteřin - bylo mi řečeno, že jsem největší hipster Animefestu, jelikož dělám cosplay na postavu, která ještě ani nevyšla. Všichni na mě koukali jak spadlí z višně a přitom cosplay z Overwatch si plánuje už asi tak milion lidí (jen já byla nejrychlejší:D). Během procházení areálu se mi boty ještě zlomily a v opravně cosplayů mi enchtěli dovolit vzít si tyčinku, kterou ybch si to doma zalepila. Následovala panika, ale Arashi mi ukázala zdvižený palec a kamarádka Juri mi řekla, že to mám hezký, takže z toho předpokládám, že ten cosplay za něco stál (a proto už se předem omlouvám za tu depku, která bude následovat na konci, jelikož na mě po Animefestu tak nějak všechno padlo...). Každopádně pátek byl najednou fuč, nohy nás ukrutně bolely, žádnou přednášku jsme neviděli a můj kostým byl pomalu v rozkladu.


Ráno přišla opravovací pasáž. Vyběhla jsem do nejbližšího krámku a vykoupila tam veškerou zásobu vteřiňáků. Pokojem se linula omamná vůně laku na nehty a boty se jakž takž povedlo opravit, ale už jsem si to hrdinství s jejich nošením na rozčochtaný cestě rozmyslela. Ale cestou se mi stala strašně krásná věc, krásnější než všechny photoshooty a slova chvály od ostatních cosplayerů...v tramvaji na mě mohli oči nechat dva malí kluci se svojí maminkou. Dali jsme se do řeči, ukazovala jsem jim, jak svítím a jejich reakce byl ohromný křik na celou tramvaj: ,, To je huuuustý!" Nejvtipnější na tom bylo, že oba ti kloučci vypadali skoro stejně, jako ti dva z traileru na Overwatch. Ono ti kluci asi neviděli moc cosplayů ale stejně...ta bezprostřední dětská radost z toho, že můžou potkat "superhrdinku" byla opravdu nádherná. A jelikož moje vyspravování zabralo trošku dýl, tak jsme přišli na con až těsně před cosplay soutěží, kam už se stála fronta přes půl areálu, ale dostali jsme se alespoň na jeho streamování (společně s Fearhunterem, který kvůli nám musil opustit Transkatsuki). Jop, jsem ráda, že jsem do té cosplay soutěže nešla, protože letos bych neměla šanci. Ono bych tu šanci asi neměla ani v debutu, protože celotělový furry cosplay to je jiný level (a ten, kdo jej udělal měl perfektní roleplay, hrozně mě očicháváním rozesmál/a). Docela jsme se u scének aji nasmáli a já si mohla konečně na chvilku sundat brýle (po kterým mi na hlavě zůstaly obří boule a modřiny). Je to celkem smutný, ale cosplay soutěž byla tak nějak to jediný, co jsme viděli z celého Animefest programu. V tomhle je mnohem lepší Advík - máte tam sice hory přednášek o ničem, ale alespoň si můžete vybrat a máte šanci nějak zaplnit ten čas na conu, pokud je všude jinde zrovna narváno. Myslela jsem si, že na Animefestu je tak málo přednášek, protože se snaží vyzobávat to nejkvalitnější, co přednášející můžou nabídnout. Upřímně? Změnila jsem názor na to, že moje přednášky jsou o ničem. Podívali jsme se na jednu přednášku ze záznamu...ta přednáška byla v hlavním čase v rotundě, takže by to měla být ta nejprestižnější a nejepičtější přednáška. Nikdy bych nečekala, že uvidím něco tak nudnýho a nepřipravenýho. Ti dva přednášející si prostě jen zadali téma svojí přednášky do googlu, stáhli si k tomu něco z wikipedie a náhodně si vybrali otázky, co jim google vyhodil. Pak do toho šoupli dvě videa, která s tím neměla nic společnýho a voalá - máte přednášku, na kterou stojí stovky lidí frontu.

Mimo to se mi povedlo si ten večer ještě brutálně ukopnout palec. Vždycky, když jsem někam přecházela, tak jsme si ty svoje pekelný boty musela sundat a běžela jsem v ponožkách. A přes moje satanovy brýle jsem nic neviděla, byl pozní večer...a jistý fotograf mě poprosil, jestli bychom nezkusili nějaké fotky ve tmě. Nějak jsem v té tmě ale přehlídla patník u trávníku a normálně jsem si do něj kopla, jen tak pro radost a potěšení. Načež jsem skočila na mokrou trávu, abych měla jediný ponožky durch.

Poslední den už byl takový nijaký. To nejlepší z japonských dobrůtek jsme ochutnali, to nejlepší jsme viděli. Vypadala jsme unaveně, paruku mastnou, brýle rozbitý, boty na maděru. Nové super lidi jsem už poznala (partička z Toy story - děkuju, že jste na mě byli tak hodní, dívenko s kartovými šaty - jsi hrozně roztomilá, Kentaro - máš nejhustější meč a omlouvám se za tu holku z Twilight). A s těmi, které jsem už znala jsem si krásně popovídala. Vlastně jsem dostala i svůj první conový photoshoot! A mám aji fotku nad krb!:D

(Na fotce zleva já, Juri a Kentaro) fotka od Lukáše Blažka

Takže v neděli jsme se jenom ploužili, prošli jsme pár stánečků, dali jsme si ještě melounovou pokku a krekry s řasou, zalezli jsme si do herního koutku, kde jsem si vyzkoušela Bayonettu 2 (OMFG BBSAJBDSJHABDMASBD BYLO TO EPICKÝ! JÁ TAK MOC TU HRU CHCI!!!), se Sempaiem jsme tam nastavili dva rekordy a mohlo se ještě jít pocourat...ale tak nějak to celé vyšumělo, rozloučili jsme se se zbylími kamarády a zamířili jsme na ubytování. A tam jsme si zašli do luxusní burgerové restaurace, kde dělali všechno domácí a burgery až do nebe (bylo to extrémní žraso, dámy a pánové). A Sempai si pak musel ještě zajet do JRC, koupit si nějaký suvenýr z Brna (máme teď tolik bojovek, že bysme je mohli rozdávat).

A víte, i když byl Animefest super, je to přecijenom obrovská akce, tak Advík v mém srdci nepřebil. Advík je hůř organizovaný, o tom žádná, ale bavila jsem se tam neskonale víc. Asi proto, že na Advíku je těch různorodých přednášek tolik a lidí tak málo. Advík má pro mě takovou domácí atmosféru, Animefest takovou...no pořád trochu cizí, asi právě díky tomu počtu lidí. Musím se přiznat, že během celého conu se ve mě střídaly pocity hrozné radosti a obrovského smutku. Radost jsem měla v těch chvílích, kdy mi někdo pochválil cosplay, smutek mě jímal ve chvíli, kdy jsem díky těm pochvalám získala pocit, že ten cosplay mám ultra super, ale i tak mě spousta fotografů míjela kvůli LoL cosplayům. Prostě mi to trochu stouplo do hlavy, i během těch pár hodin. Člověk se "slávou" hrozně rychle opije a pak přijde to vystřízlivění, kdy zjistíte, že nejste dost sexy, nemáte dost dobrou postavu, nemáte hezký výraz na fotkách, vlastně ten cosplay oproti těm obrovským mecha kostýmům nemáte ani tak dobrý. Pak si založíte stránku a naivně si myslíte, že se z vás každý posadí na zadek, ale neposadí...takže po chvilkové radosti přichází zklamání a pocity méněcennosti. Chcete, aby lidi obdivovali váš kostým, ale zároveň chcete, aby vám lidi chválili i to, jak vypadáte. Chcete vlastně chválu za všechno, slávu, krásu, všechno najednou a ono to nepřichází. Všichni vám říkají, že musíte dřít, ale vy dřete na cosplayích poslední tři roky, zlepšujete se, ale nikdo to stejně nedocení. A pak přijde člověk s prvním cosplayem a všichni jsou z něj nadšení a má tisíc sledujících...

Konec depky a "reportu". Tečka.