Rozdělili jsme se do skupinek po pěti a postupně jsme se prostřídávali na čtyřech stanovištích v malé kuchyňce katedry optiky. Byla jsem ve skupině s Bóši a pak s dívčinama, které jsem neznala - jedna bývala studentka japonštiny, jedna současná děsně chytrá studentka japonštiny a studentka psychologie. Ze začátku jsme se před sebou celkem styděly, ale během pauzy, která vznikla čekáním na sporák jsme se rozpovídaly, podrbaly všechny známé i neznámé kantory a...taky jsme kupodivu tvořily sladkosti. Na prvním stanovišti jsme si zkoušely domácí pocky (mám chuť je dneska upéct, takže přemýšlím, že si ještě dneska zakočím do obchodu a upeču si je), což jsou tyčinky máčené obyčejně v čokoládě, ale tomu, z čeho bude "máčení" se meze nekladou - vždycky je to boží. A i když naše tyčinky před vstupem do trouby vypadaly luxusně, po vytažení (které proběhlo o něco později, protože nikdo nemohl najít chňapku , takže se to z trouby muselo tahat svetrem) se změnily v uhel - naštěstí další skupiny byly o něco šťastnější a tak jsme si mohly čokoládou pomazat cizí výtvory - na chuti jim to nijak neubralo. Celý večer jsem se pak kradla pro pocky, které nikdo nechtěl (nebo spíš se všichni báli si je vzít a já jsem starý žrací veterán).
Podívejte jak jsou úžasný! A byly opravdu vynikající - sice křehčí než ty, které se dají koupit v obchodech, ale to patlání jim přidalo něco speciálního, díky čemu byly neodolatelné (a popravdě-já se ani moc nesnažila odolávat). A ty barevný cukříčky - ňuf.
A tady už se nám míchá jókan. Když si to hodíte do googlu, uvidíte povětšinou hnědou želatinu (ale klidně i zelenou - spousta lidí to míchá třeba se zeleným čajem). To, co tomu dává barvu je anko - základ mnoha japonských sladkostí (ale opět - jókan se dělá i z jiné fazolové pasty...recepty se mění snad v každé rodině). Anko jsou červené fazole jménem azuki, které se musí rozvařit, rozmělnit na pastu a pak se k tomu přidá trocha cukru. Taková pasta se pak přidává do moči knedlíčků, dává se na dango, může se přidávat i do palačinek, jako náplň dorajaki...ta chuť je hodně specifická, není přímo cukrová, cítíte tam pořád tu fazolovitou kozistenci (i když bez slupek - ale existuje i slupková varianta), ve které se ta jemná sladkost hezky rozloží. A celá tahle vodo-anko-agarová směs se nalije do dózičky a ta se dá do lednice. Náš jókan nestihnul dost ztuhnout, ale i tak byl vynikající!
Look at it! It is beautiful! A taky hrozně dobrý. Celkově jsem byla překvapená, že mi věci s ankem chutnaly. A jókan mi chutnal ze všeho nejvíc. Sice to vzhledově vypadalo nejmíň vábně a domů jsme to dovezla na kaši...ale i ta kaše byla...omnomnom.
A pak se šlo na dorajakiiiiii! Jsou to takové maličké lívanečky slepené ankem. Nikdy v životě se mi nepovedly hezký lívance, ale tyhle byly jako z katalogu. Hlaďoučký, souměrně osmahnutý se žlutým vnitřkem, měkkoučký jako postel po dlouhým dnu. Prostě jenom přitisknout k obličeji a milovat, nic jinýho se k tomu nedá říct.
No řekněte, nevypadá to lahodně? Mám na to hroznou chuť jenom když se na to kouknu...klidně bych těch minipalačinek snědla tunu. Já bych si z nich ušila bundu a chodila v ní venku...voněla bych a bylo by to tak měkoučké...teď si uvědomuju, že tu mám takový mini milostný románek s malinkými lívanečky. Nikdy bych nevěřila, že mi přijde jídlo stejně roztomilý jako zvířecí mláďátka.
A nakonec moči! Knedlíčky z mazlavého těsta, kterými se každý rok pár lidí zadusí. Mohla bych to používat místo tavné pistole...ono by se s tím dalo přilepit snad cokoliv, kdyby bylo dost času...a dost těsta. Naší skupině bohužel došel solamyl (ve kterém se to válí, aby jste se do toho nezalepili), takže jsme museli improvizovat jako Babica a válet to v rýžové mouce (takže to mezi zubama skřípalo, ale vypadalo to moooc hezky). Moje knedlíčky bohužel spíš připomínaly táhnoucí se lávu - roztekly se po krabičce. Ale pořád zůstaly v celku, takže s trochou snahy a hnětení z toho zase byl "knedlíček".
Celé to vaření bylo o to těžší, že jsem Sempaiovi slíbila, že mu něco přivezu domů, takže jsem se tím nemohla ládovat tak, jak bych chtěla. Celou dobu mi tam kručelo břicho a já nad tím jenom slintala...ale jíst jsem nemohla. Utrpení vážení! Ještě štěstí, že těch pock bylo tolik....
A příští týden mě čeká ještě ochutnávka japonských specialit! Foťáčku těš se, tohle si nemůžeme nechat ujít!
Žádné komentáře:
Okomentovat