Tak...tohle jsem já. Nejsem modrá, vlastně nejsem ani liška. Ale stejně jako se říká, že jste jen tak staří, jak se cítíte, já uznávám to, že když se cítíte být třeba puntíkovaným slonem, tak jím klidně můžete být. Já si jednoduše jako ta modrá liška přijdu.
Před šesti lety, když jsem četla Jantarové kukátko od Philipa Pullmana, začala jsem přemýšlet, jak by asi vypadal můj daemon (zhruba ve zkratce - vaše duše zhmotněná do zvířete, které se ustálí až momentě, když dospějete) a jako první mě tehdy napadla právě liška. Asi to byl nějaký impuls z hlubin mého podvědomí, ale právě takové bývají nejsprávnější. Lišky dokáží být neskutečně věrné, přátelské a hravé. Dravé, divoké, ale i mazlivé. Ochočená liška v sobě snoubí to nejlepší z psa a to nejlepší z toho, čím psi kdysi dávno byli. Nakonec...nikdy se nedá ochočit úplně, neustále potřebuje volnost a nesnese, když jí někdo táhne na vodítku směrem, kam ona nechce. A to jsem já. Neumím žít v kleci, čas, který trávím zavřená pak musím vynahradit cestováním, touláním. Stejně jako ty zrzavé potvůrky jsem ráda sama, určuji si čas běhu věcí, ale s tím, ke komu přilnu, už zůstanu a beru ho jako "člena velice malé smečky", A jelikož je smečku potřeba bránit, beru tuhle zodpovědnost na sebe a bojuji vším, co mám. Tady asi ve mě začíná ta "divoká část". I když v některých věcech vím, že jsem až moc "měkká" a "humánní", jsou tu situace a myšlenky, ve kterých se projevuje něco, co sama dost dobře neumím popsat, ale odůvodňuji si tím spoustu svých reakcí a chování. V mnoha ohledech v sobě stále cítím tu "zvířecí" část, kterou ať se snažím jakkoliv, tak nedokážu potlačit.
A proč modrá? Modré je barva nebe, mořských vln, pomněnek, svobody, víry, naděje. Lišky sice obyčejně létat neumí a plavání moc neholdují, ale mohou ve svém kožíšku nosit připomínku těch krásných věcí.
Co dalšího byste o mně měli vědět? Jsem věčný cestovatel. Na střední jsem si musela jet přes celou republiku a na vysokou jakbysmet. Takže vám z rukávu dokážu vysypat tolik šílených historek z cestování, že byste mi určitě půlku nevěřili. Posledního půlroku své cestovatelské ambice ale musím krotit, jelikož se učím "usadit se" v krásném městě Olomouci, kde se peru s japonštinou a uměnovědou (nejdivnějším a nejzbytečnějším oborem vůbec). Krom toho si zvykám i na další věc - na nepřetržitou přítomnost mého milovaného boyfrienda "Sempaie" (přičemž mi tam to "m" už jakožto japanologovi rve uši, ale nějak se mi to měnit nechce. Žijeme si tu v našem malém hnízdečku skrytém za železničním přejezdem v polích a společně se snažíme dospět jako dva zamilovaní nejlepší kamarádi a parťáci na všechno.
Když zrovna nepíšu kanji do zblbnutí, tak ráda kreslím, šiju, vyrábím všechno možné - hlavně cosplaye, hraju hry, čtu (i když na to poslední dobou nemám tolik času, kolik bych chtěla a vlastně ani žádný knižní objekt zájmu)a nově i fotím. I tohle je jeden z důvodů, proč jsme si založila nový blog...protože tenhle můj rozptyl koníčků jsem nechtěla dávat na blog starý, tak nějak jsem cítila, že potřebuju změnit "místo působnosti". Takže tu ode mě můžete čekat snad cokoliv mě napadne, od fotek, deníčků, cosplay progressů až po filozofické frky, moje názory na současné události, nebo odpovědi života, vesmíru a tak vůbec. Prostě cokoliv, co mi bude dělat radost a následně udělá radost třeba i vám. Nebo naopak něco, co mě bude trápit a budu to tu používat trochu jako zpovědnici, protože vykřičet se do relativně anonymního internetového prostoru je k nezaplacení. A blog je k téhle ventilaci naprosto ideální. Všimli jste si někdy, že když se někomu snažíte interpretovat svoje názory, že vás třeba po pár slovech přeruší, přeřve nebo se prostě zatvrdí a jenom kroutí hlavou? Blog a psané slovo všeobecně má tu kouzelnou moc, že ho buď přečtete nebo ne. Pokud chcete negativně komentovat a vyvracet, většinou se přinutíte si daný článek přečíst, ale tím pádem už se otevřete i názoru někoho jiného. Nemusíte souhlasit, ale budete poslouchat a kdo ví...třeba vám nějaký ten článek změní pohled na věc.
Jelikož sama moc dobře vím, jak je často potřeba dostat od někoho pomocnou ruku, nabízím jí i potenciálním čtenářům nebo komukoliv, kdo o ni požádá (ale to už se někteří přesvědčili). Jen předem varuji, že moje životní motto je "Každý svého štěstí strůjcem" a měřím podle něj i ostatní. Říkám věci na rovinu, nemažu nikomu med kolem huby a říkám ze zásady pravdu, protože přiživování sebelítosti ještě nikdy nikomu nepomohlo.
Doufám, že se vám tu všem, ať těm stálým návštěvníkům mého starého blogu nebo někomu, kdo sem zabloudí úplně náhodou, bude líbit.
Paichichi
Žádné komentáře:
Okomentovat