Jako jedno z novoročních předsevzetí jsem si dala, že bych chtěla laskavější. Chci lépe chápat lidi,
chci lépe poznat sebe. A tu druhou věc musím udělat jako první, protože jak mi řekla jeden nádherný člověk: ,,Když se naučíš milovat sama sebe, pak dokážeš teprve plně milovat ostatní." Není to věc, která se stane ze dne na den, protože snad i ti lidé, kteří zdánlivě nemají žádnou chybu na sobě můžou najít něco, co nemůžou vystát. A i když to jde pomalu tak zjišťuju, že čím víc se smiřuju a přátelím sama se sebou, tím jsem šťastnější. Tisíckrát vám může někdo říct, že jste krásní, ale dokud se nepodíváte do zrcadla a neuvidíte to sami, tak tomu neuvěříte. A přitom jste to jenom a jenom vy, kdo tohle může změnit. I když vám ostatní budou pomáhat, pořád je to hlavně o vás. I když vás ostatní budou shazovat, pořád je to hlavně o vás. Je to o tom se zhluboka nadechnout a říct si: Stojíš za to.
Každopádně během tohohle procesu jsem musela dojít i k věcem, které mě pár let (možná i dní) zpátky ubíjely nejvíc. Tělesné nedokonalosti. Jizvy.
Po operaci mi na břiše zůstala obrovská jizva, rozšklebená s viditelnými stehy. Skoro taková, jakou mívají padouši v komixech. I když se pak další doktoři snažili jí změnit, pořád tam byla, jen s každým dalším říznutím byla trochu jiná, když někde ubrali, objevila se prasklina jinde. Skončilo to tím, že "tak to prostě bude". A taky že bylo. Z nějakého důvodu ten kus svraštělé kůže způsobil, že jsem se na sebe začala dívat jinak. Na koupališti jsem od té doby byla asi třikrát, většinu času zabalená v ručníku, protože jsem nechtěla, aby to někdo viděl. Jako kdyby ta skoba na mém břiše značila moje pokoření. Když jsem se na ně ale dívala teď, viděla jsem už něco jiného.
Jizva je totiž známka toho, že jste přežili. Že i když něco, někdo rozbil tu vaší tvrdou schránku, tak tu jste. A teď mluvím jak o těch jizvách, které vidět jsou, i o těch, které si schováváme hluboko v sobě. V podstatě se nijak neliší. Vždycky nebyli tím, čím jsou teď. Kdysi to byla krvácející rána, o které jsme si mysleli, že se nikdy nezahojí. Když přejde ta největší bolest a už se zdá, že se všechno zahojí...objeví se strupy, které svědí, nedají nám spát. Každou vteřinu myšlení, kterou máte alespoň trochu volnou věnujete myšlení na to děravé místo, které ve vás zůstalo. Nedovolí vám myslet na nic jiného, neustále se k ní musíte vracet. A pak vás napadne, že když kus té hojící se jizvy strhnete, tak to hojení možná půjde líp, hlavně rychleji. Ale jenom si tím tu bolest prodloužíte, znovu se rozkrvácíte. Zanášíte si dovnitř infekci, která vás pomalu tráví. Říkáme si, co jsme to udělali za blbost, že už se to nesmí opakovat a pak...to uděláme znova. A znova. A znova. Až jednoho dne je místo krve jen ztvrdlá kůže, která chrání to místo, o kterém jsme si mysleli, že zůstane otevřené a bolestivé navěky. Ale zůstane po něm linka, připomínka. I když už nebolí a možná si ani často ani nevzpomenete, někdy se vám prostě připomene. Letmým pohledem, vzpomínkou, narážkou.
Vzpomněla jsem si takhle na jizvu, kterou ve mě zanechal jeden člověk. Moje první dětská láska, krátké pomatení. Všemi kluky odmítaná, platonickou zamilovaností zlomená a někým znovuobjevená. Asi stejně jako všichni, když se poprvé zakoukají, tak jsem chtěla, aby to vydrželo napořád. Hodně odvážné tvrzení (kdybych sebe a jeho viděla o čtyři roky později, nechtěla bych tomu věřit - oba jsme se změnili tak diametrálně, že by to stejně nikdy fungovat nemohlo). Každopádně jsem do toho dala v té době snad všechno, co jsem měla (až pak vztah se Sempaiem mi ukázal, že dokážu mnohem víc. Mnohem víc, než jsme si kdy uměla představit). Vždycky očekáváte, že to samé dostanete i od toho druhého. Po strašně dlouhém a prázdném tichu, kdy jsem mu dokázala napsat, že ho mám ráda mi odpověděl, že on to nedokáže. Vlastně celé to, co bylo mezi námi bylo neurčité, s rozpitými okraji, něco tak nejistého a vlastně až nereálného...ale tehdy to pro mě byla největší část mého života. Jelikož jsem v hodně věcech přecitlivělá, tak mě to zlomilo. Doslova. Bylo mi neustále zle, neustále jsem si před očima přehrávala tu jednu větu. A hlavně jsem se neustále ptala sama sebe, co jsem udělala tak špatně. Kde je ta chyba. Proč? Proč to nevyšlo? Proč to udělal? Proč to neudělal dřív? Samé hledání důvodů. A to je jedna z dalších věcí, na kterou teď přicházím a která dělá život mnohem lehčí. Někdy prostě proč není. Lidé ne vždycky přemýšlí a jednají logicky. Strašně chcete odpovědi, ale snad nikdy to za ně nestojí nebo prostě nejsou. Kolikrát sami uděláte něco, protože to tak cítíte. Rozhodnete se vzít si modré tričko místo červeného. Protože to tak ten den prostě cítíte. A mohli by z vás dolovat ten důvod jak by chtěli. Lidé ale takhle fungují i u větších rozhodnutí. Řídí se "něčím" a my jim to pak máme za zlé. Řeknu vám upřímně, i když jsem tehdy odpověď nakonec dostala, tu bolest to nezmírnilo. Pořád jsem se ptala proč. Proč zrovna tenhle důvod. Bylo to jenom nekonečné rýpání v obnaženém zranění, které jsem si dobrovolně způsobovala a pak jsem zjistila, že mi takhle proklouzl mezi prsty hrozně dlouhý čas. A i další věc ke mně doráží až teď s odstupem: Když říkal, že ho to mrzí, tak ho to doopravdy mrzelo. Myslíme si, že známe ty, kdo nám ubližují moc dobře, ale nikdy neznáte nikoho dostatečně. Myslíte si, že jsou neupřímní, že vám chtějí ublížit. Ale co když pak taky doma sedí a brečí, protože si uvědomují, že vám ublížili. Nikdy to nevíte, pokud v té místnosti s nimi nejste, nikdy nevidíte každou vteřinu a především - nikdy nevidíte nikomu do hlavy.
Když uplynul nějaký čas, který mě zanechal sice zjizvenější, ale obrněnější, uvědomila jsem si další věc. Když nikdy svoje jizvy nevystavíte životu, tak vám vlastně k ničemu nebudou. Budou pořád přecitlivělé, štiplavé a...slabé. Vím, že to,c jsme udělala, nedává vzhledem k tomu, co jsem tu říkala smysl, ale stejně jsem to udělala. Už jsem milovala někoho jiného. Ale potřebovala jsem se mu postavit. Tomu strachu ze zklamání zhmotněnému v jednom člověku. Přihlásila jsem se na stejnou školu jako on. V té jizvě na srdci to v první chvíli trochu tepalo, bála jsem se, že to nedokážu. Ale když jsem ho pak uviděla a promluvila s ním...ostří se o mojí jizvu zlomilo. Byla už dost silná, aby jí nikdo znovu neotevřel. Nebo alespoň ne tenhle člověk. Postavila jsem se tomu strachu a strávila vedle něj v lavici 4 roky, A každým dnem ta jizvy bledla a já na ní zapomínala. Dneska si nedokážu ani vzdáleně vybavit, co jsem k němu kdy cítila. To všechno přebil Sempai milionnásobně. Z tichého ťukání bolesti se stalo jen občasné klapnutí a nakonec...ticho. Uklidňující, osvobozující ticho.
Ale nakonec po tom všem...jsem tady. Žiju. A vyrostla jsem ze svých jizev. Připomínají mi to, kdo jsem. Co jsem už prošla. Ta na srdci mi připomíná, že si mám vážit toho štěstí, co mám teď, protože takové už se těžko hledá. Říká mi, že jsem silná. Jizva na břiše mi zase má připomenout, že není radno jíst tužky a propisky. Ta na pravém zápěstí, že se v troubě mají používat chňapky. Ty dvě na levém předloktí, že není radno dělat hodně věcí najednou, zvlášť, když máte na klíně žehličku na vlasy. Ty tři drobné jizvy pod rtem jsou zase připomínkou toho, že se nemá houpat na židli s vidličkou v ruce. Nemusí být vždycky hezké, ale chrání to zraněné místo, dělá ho silnějším. Každým dnem díky těm jizvám rostu. Přece kdyby se neměly nikdy zahojit, tak už bych byla dávno mrtvá. And the scars remind me that the past is real.
P.S. Věděli jste, že se pomněnka řekne anglicky forget-me-not ?:)
FearHunter
OdpovědětVymazatJsem tu zase nové místo možná i lidé ta stará osoba za tím novým zajímavým článkem. Vždycky se člověku objeví na tváři ten malý úsměv když čte myšlenky ostatních lidí tak podobné skoro totožné s těmi jeho. Po nějaké delší úvaze jsem dospěl k tomu že pochopení lidí je jedna z nejtěžších věcí na světě, ale není nemožná. Snažil jsem se o to také ,ale asi nemám dostatečnou vůli pro mě bylo jediné řešené pouze je přijmout takové jací jsou. A jizvy jizvy jsou krásná věc popisují lidi ukazují jinou stránku a někdy dokáží odhalit o člověku spoustu věcí které by nemuseli být jinak znát."Scars are stories, history written on body."