Nikdy nezveřejněné fotky / Never published photos

Snažím se víc fotit, ale bohužel nenacházím inspiraci. A když jí náhodou najdu, nejsem schopna jí převést do reality nebo se tomu ani nepřibližuje a já pak sedím nad takovým fotografickým nedochůdčetem a nevím co s ním. A tak fotím jen tak, co se namane. Lidé mi většinou pózovat nechtějí, tak fotím krajinky a zvířata (nebo zvířata v krajince). Nebo občas udělám pár fotek z výletů, což bych měla dělat častěji - když tu teď zpětně projíždím fotky vzpomínám si i na malé detaily, které se k tomu momentu vážou. Jsem šťastná, že jsem to všechno mohla prožít.
Takže sem dávám všemožnou směs fotek z léta a podzimu, které jsem sem chtěla dát a pak jsem je sem nedala (jako většinu věcí, co jsem rozpracovala). Ale dělají mi radost.

I am trying to take more photos but I have no inspiration. And when I got some inspiration I am not able to turn it into a real photo or it doesn´t fit the image I have in my head. And so I just sit there with half-done photo and I don´t know what to do. So I take photos of whatever I want to. People don´t want to pose for me so I just take photos of the nature or the animals (or the animals in the nature). Or sometimes I take some photos during the trips for which I am gratelful now, I should do it more. Now, when I look at those photos I remember every little detail that is bounded with the moment. I am happy that I could live those moments.
So I am posting here some various photos from summer and autumn which were supposed to be posted here but then I forgot about it. But they make me happy anyway.

Tady bydlí Pánbůh/ Here lives the Lord

(Kruh)

Polibek a Dotek / Kiss and Touch

Jako malé skřivánčí zobnutí na krku,
když proplížíš se chodbou,
když mě sevřeš v objetí,
tak širokém, že se do něj vejde všechna láska světa,
a přeci tak malém,
že se do něj vejdu jen já.

Like a small peck of a skylark on my neck,
when you sneak through the hallway,
when you embrace me,
and your hug is that wide,
it could include all the love in the world,
yet so small,
it could only include me.


Zmatený dotek horkých rtů,
kterým hledáš cestu ze zlých snů,
ztracený v tmavě modré dálce,
kam můj šepot nedolehne.
A přec jsi tak blízko,
 že cítím mořský vzduch světů,
odkud jsi právě unikl.

Confused touch of the warm lips,
through which you seek your way from nightmares,
lost in dark blue distance,
where my whicpers couldn´t reach your ears.
And still you are so close,
I can feel the ocean breeze of the worlds,
you just escaped from.

Vroucné políbení do vlasů,
kdy do mě tím jedním malým dotekem,
hřejivým vydechnutím ,
vléváš život, myšlenku,
jako jej kdysi někdo vtiskl Pandoře.
V tom drobném okamžiku,
v tom křehkém gestu,
jako bys namaloval obraz od Gustava Klimta,
jen bez zlata,
místo barev tlukot srdce
a chvějící se víčka,
zpod kterých se dere ven to,
co chtěla bych zpodobnit
na tisíce pláten
a ta ti vložit do náprsní kapsy oblíbené košile,
abys nezapomněl.
Abys věděl.
Fervid kiss in my hair,
when with that one, small touch,
warming breath out,
you pour a life, thought, inside of me,
like sameone once did it with Pandora.
In this tiny moment,
in this fragile gesture,
it feels like you would have painted a painting by Gustav Klimt,
without gold,
instead of colours using a heartbeat and a tremble of an eyelids,
from beneath which escapes the picture
I would like to depict,
depict on thousands of canvases
and put those in the chest pocket of your favourite shirt,
so that you would not forget.
So that you would know.

Paichichina předsevzetí

Vždycky jsem si myslela, že focení je sranda. Easy peasy lemon squeezy. A pak přišlo focení ve tmě a já jsem zjistila, že je to vlastně docela dost těžký. Vlastně s mýma olšovýma rukama je to extrémně těžký. Takže z návštěvy čajovny mám všehovšudy šest fotek, z toho tři máznutý. Ale je to pokrok a musíme se radovat i z malých věcí, no ne? Chtěla jsem vám sem napsat o mém úžasném dobrodružství s Mollysem, ale to udělám, až dostanu nějaké fotky (třeba venčení Aishi). Takové zážitky si zaslouží pořádné články! A taky jsem začala přemýšlet o tom, že si založím flickr. V notebooku už se mi hromadí "art shit" (tak tomu říká Sempai) a ráda bych se o něj podělila se světem. Jen na to musím nqjít odvahu...a to je jedno z mých předsevzetí...zkusím vám v tomhle článku vypsat, jak si (se zpožděním) přeju, abych se změnila v tomhle roce a třeba...to bude pro někoho inspirací:) (všimli jste si jak se od něčeho úplně jiného dostanu zase někam do neznáma? Jak tu začnu mluvit o čajce (která byla boží mimochodem) a pak skončím u předsevzetí? Fň, na konec článku o tý ajce ještě něco řeknu...aby se neřeklo).

Dlouhá cesta domů

Námět na tenhle článěk jsem měla v hlavě už delší dobu, právě když jsem náhodou narazila na japonskou verzi Country Road z filmu Mimi wo sumaseba (je to mimochodem moc hezký film, taková křehká, úsměvná záležitost od studia Ghibli o dospívání a hledání toho správného směru a cesty životem). A opět se mi připomněl, když jsem seděla ve vlaku a jela "domů".

Grow from your scars